SLUŽBY MUZEA Badatelské návštěvy a odborné konzultace zajišťují odborní pracovníci po předchozí domluvě na tel. č. 380 711 674: Archeologie - Mgr. Petra Effenberková Historie, spolupráce se školami, audiovizuální dokumentace - Mgr. Martin Jakab Nejnovější dějiny - Mgr. Petr Jelínek Národopis, řemesla, fotodokumentace města - Hana Pavlíková Umění, umělecká řemesla, umělecký průmysl, historie - Mgr. Ivan Slavík Pro zpřístupnění sbírkových předmětů a dalších dokumentů platí badatelský řád, který se vztahuje i na knihovní fond muzea. Zpřístupnění sbírkových předmětů a dalších dokumentů k badatelským a studijním účelům je bezplatné. Návazné služby - vypracování nebo využití již zpracovaného odborného posudku, expertizy nebo rešerše, pořízení kopií, souhlas s reprodukcí a podobně - jsou účtovány podle aktuálního ceníku muzea. Platby se provádějí vždy bezodkladně v hotovosti. Požadavky a objednávky archeologických dohledů a záchranných archeologických výzkumů dojednávejte přímo s archeoložkou muzea Mgr. Petrou Effenberkovou. Služby archeologického pracoviště jsou poskytovány v souladu se zákonem o památkové péči. Placené služby jsou účtovány podle aktuálního ceníku muzea. Muzejní knihovna umožňuje pouze prezenční studium. Služby zajišťuje knihovník - Mgr. Ivan Slavík *** Další služby jsou poskytovány po předchozí domluvě na tel. č. 380 738 473: Detašovaná badatelna s příruční knihovnou v pobočce - Památníku Adalberta Stiftera v Horní Plané poskytuje dílčí služby zájemcům o život a dílo A. Stiftera v návaznosti na obsah stálé memoriální expozice. Služby zajišťuje kustodka pobočky - Lenka Hůlková. *** Zájemci o pronájem sálu muzea se mohou obracet na pokladníky muzea, tel. č. 380 711 674. Po předběžné domluvě termínu požadujeme závaznou písemnou objednávku. Ceník pronájmu a návazných služeb je k dispozici v pokladně muzea. *** Kopírovací služby poskytujeme pouze badatelům a pro veřejnost je neprovádíme!

ROZŠÍŘENÍ MOŽNOSTÍ VOLNÉHO VSTUPU DO MUZEA

Od 1. dubna 2004 bude naše muzeum umožňovat volný vstup do všech expozic a výstav včetně pobočky pracovníkům Národního památkového ústavu a členům ICOMOS. Předpokladem pro volný vstup je předložení průkazky NPÚ nebo ICOMOS.
Volný vstup je dále poskytován členům Zväzu múzeí na Slovensku.

Tyto výhody jsou poskytovány na základě dohody o reciprocitě mezi Asociací muzeí a galerií ČR (AMG) a příslušnými partnery.

M-MĚSÍČNÍK NA INTERNETU

Ze 100 nejnavštěvovanějších stránek Oficiálního informačního systému www.ckrumlov.cz (OIS) byl náš bulletin k 16. březnu 2004 na 29. místě s počtem 47.030 návštěv.

Měsíčně přibude na stránce www.ckrumlov.cz/cz1250/aktual/mesto/i_mesovm.htm nebo http://ois.ckrumlov.info/cz1250/aktual/mesto/i_mesovm.htm více než tisíc návštěv.

V ROCE 2005 VYJDE POŠTOVNÍ ZNÁMKA
K 200. VÝROČÍ NAROZENÍ ADALBERTA STIFTERA

Z podnětu našeho muzea, podpořeného Městem Horní Planá, Městem Prachatice a Českou komisí pro UNESCO, byla do emisního plánu poštovních známek na rok 2005 zařazena známka k 200. výročí narození spisovatele Adalberta Stiftera (nar. 1805 v Horní Plané).

Ředitele Regionálního muzea v Českém Krumlově o této skutečnosti informoval ředitel odboru poštovních služeb Ministerstva informatiky ČR v Praze Ing. Eduard Prandstetter. Ve svém dopise mimo jiné píše: "Známka k výročí A. Stiftera je součástí emise Osobnosti a bude vydána dne 13. dubna 2005."

Emisní plán českých poštovních známek počítá s vydáním tří známek emise Osobnosti : Bohuslav Brauner (1855 - 1935) v nominální hodnotě 6,50 Kč a nákladu 3 tis. ks, Adalbert Stifter (1805 - 1868) v nominální hodnotě 12,- Kč a nákladu 1 tis. ks a Mikuláš Dačický z Heslova (1555 - 1625) v nominální hodnotě 17,-Kč a nákladu 900 ks. Všechny tyto známky vyjdou ve stejný den a budou mít stejný formát 40 x 23 mm.

Nominální hodnota známky k výročí A. Stiftera odpovídá základní ceně za odeslání prioritní obyčejné zásilky o hmotnosti 10 g včetně do mimoevropské země nebo ceně za odeslání obyčejného psaní do hmotnosti 200 g ve vnitrostátním poštovním styku (viz www.cpost.cz).

Vlastní realizaci známky zajišťuje Česká pošta, s.p. Další informace o emisním plánu českých poštovních známek jsou k dispozici na internetové adrese: www.micr.cz/files/1124/EP2005.pdf .

K AKTUÁLNÍ VÝSTAVĚ JANA HAVELKY

Regionální muzeum v Českém Krumlově pořádá v dubnu již tradičně výtvarnou výstavu ve spolupráci s Galerií Zlatý kříž v Českých Budějovicích. Péčí galeristy Mgr. Jiřího Reiniše a muzejního kurátora Mgr. Ivana Slavíka jsou tak pravidelně představováni kmenoví autoři této galerie. Mezi ně rovněž patří českokrumlovský malíř Jan Havelka (*9.4.1933 v Českých Budějovicích).

Jan Havelka absolvoval v roce 1954 Univerzitu Karlovu v Praze - obor výtvarná výchova u profesora Martina Salcmana, Cyrila Boudy a Karla Lidického. V roce 1961 absolvoval na Vysoké škole pedagogické v Praze - obor hudební výchova a nástroje u profesora J. Plavce. Jeho doménou je malba. Nelze opomenout ani jeho celoživotní pedagogické působení, jímž se snažil ovlivňovat estetické cítění řady generací a svým lidským přístupem k žákům a studentům si získával jejich uznání a úctu.

Malíř Jan Havelka samostatně vystavoval od roku 1955 v Českém Krumlově (další výstavy se konaly v letech 1968 a 1983), v letech 1985 a 1988 měl samostatné výstavy v Českých Budějovicích, poté následovala samostatná výstava v Třeboni (1992), v Českém Krumlově (1993 a 1996), v bavorském Asbachu (1996) a v Českých Budějovicích (1999). Jeho práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách v Chorvatsku, Rusku, Slovensku, Rakousku, Německu, Lucembursku a USA. Svými pracemi je zastoupen i v muzeích jihočeského regionu, včetně českokrumlovského muzea.

Zpracováno s použitím materiálů Galerie Zlatý kříž Č. Budějovice, www.galerycb.cz
a OIS www.ckrumlov.cz

ČESKOKRUMLOVSKÁ OSOBNOST
MARIE ŠEDINOVÁ
(25. 5. 1908 - 29. 2. 2004)

NAMÍSTO NEKROLOGU

Ve věku nedožitých 96 let zemřela v neděli 29. února 2004 paní Marie Šedinová z Českého Krumlova. Byla nejstarší a velmi činorodou přítelkyní a podporovatelkou našeho muzea. Do vysokého věku docházela pravidelně na vernisáže výstav a nejrůznější akce, vodila do muzea své známé, upozorňovala nás na zajímavosti z českokrumlovské historie a předávala nezištně mnohé ze svých poznatků, zkušeností, vzpomínek a také dokumenty pro obohacení muzejní sbírky.

Paní Šedinovou jsem poznal na své první "štaci", v tehdejší základní škole ve Švermově - dnes Linecké - ulici. Bylo to v roce 1970, nastoupil jsem jako učitelský elév na záskok za mateřskou dovolenou a paní Šedinová tam naopak vypomáhala jako "pedagog ve výslužbě".

Velmi jsem si vážil jejího přístupu k ostatním učitelům a samozřejmě k dětem. Měla vždy elán, zájem o vše kolem sebe, a když bylo třeba, pomáhala radou i skutkem. Dodnes ctím její optimismus, víru a moudrost. A nejsem sám. Takto na ní vzpomíná hodně jejích žáků a žákyň, kolegů a kolegyň, zkrátka mnoho lidí, kteří měli ve svém životě tu čest jí poznat, jednat s ní, nechat si poradit, nebo si s ní jen tak vyprávět.

Po řadu let jsme se scházeli v muzeu při mnoha různých příležitostech. Mnoho zajímavých věcí sdělovala ústně, některé i písemně. Byly to vždy milé dopisy, psané typickým rukopisem, který se však lety stával stále více unavenějším...

Zemřela tiše a s ní odešla z našich každodenností jedna z opravdových osobností Českého Krumlova.

Mgr. Petr Jelínek

ZE VZPOMÍNEK MARIE ŠEDINOVÉ

"Já jsem byla členkou Klubu českých turistů (KČT) již od roku 1927, kdy jsem nastoupila jako učitelka v nejvýchodnějším, ale jednom z nejkrásnějších koutů naší republiky, v okresním městě Rachov na dnešní Zakarpatské Ukrajině. KČT značkoval cesty na hory, ve městě vybudoval turistický hotel, který byl středem nejen českých turistů, ale i tamních Čechů, kterých tam žilo hodně.

A tak, když jsem počátkem září 1945 nastoupila na školu T. G. Masaryka v Českém Krumlově, brzy jsem se seznámila s turisty, kteří začali jezdit na Šumavu.

Hlavní organizátor a zakladatel nového odboru KČT v Českém Krumlově byl úředník spořitelny pan Josef Špán. Byl rodákem z Křemže, vdovec a hospodařila mu sestra Anežka Špánová.

Mladší bratr Ludva (otec výtvarnice paní Věry Boudníkové) s námi moc nechodil, věnoval se hodně divadlu. Takže první chodci byli: Josef Špán, manželé Šmirousovi, noví obyvatelé JUDr. Jindřich s paní (ti odešli brzo do Českých Budějovic), poštovní doručovatel z Křemže a úředník a úřednice ze spořitelny, já a později se přidávali i profesoři gymnázia, například zemřelý Jaroslav Kyrián.

Hlavní činnost nastala v roce 1946, kdy se již každý jakž takž zaběhl v nových poměrech. První a časté vycházky byly na Kleť - hlavně kolem Modrého obrazu. 6. července jsme pálili velký oheň, šli jsme i přes Novou Hospodu, dolů i přes Krásetín, nevynechali jsme ani Fričovu stezku a Dívčí Kámen.

Hlavním cílem ale bylo poznávání Šumavy. Jezdili jsme vlakem do železniční stanice Želnava (dnes Nová Pec) a odtud k Plešnému jezeru. Tam jsme se stavěli na občerstvení v chatě, provozoval ji nájemce z Českých Budějovic. Někdy to byl jen výstup lesem k pomníku Adalberta Stiftera.

Jindy jsme vyšlápli na vrchol Plechého a dál až na Třístoličník. Tam stála původní horská chata, kde i Češi byli jako doma. Tehdy nás upozornili - schovat fotoaparáty - Američané je sbírali, pak do Černého Kříže a domů. Jednou jsme pokračovali až do Křišťanova, kde jsme přenocovali v chatě knížecích lesníků díky inženýrovi Harazimovi - zemřel již dávno. Z Křišťanova vedla cesta na Knížecí Stolec a dolů přes Liščí louku do dnes zaniklé vesnice Jablonec a na nádraží v Polné.

Nevynechali jsme ani Jelení Vrchy a přes Perníkové kopce domů. To si tak pamatuji z roku 1946. V tom roce se obnovila činnost Sokola, začaly cvičit i ženy. Sokol byla má láska od 15 let, byla jsem cvičitelkou České obce sokolské, a tak jsem vedla Sokol nejen u nás, ale v celém okrese.

Po vyčištění a rekonstrukci tělocvičny ve škole T. G. Masaryka (Němci tam měli část lazaretu) jsme tam v roce 1946 zahájili cvičení Sokola… Tam jsem se scházeli. V roce 1947 byla příprava na všesokolský slet 1948. Zkušených cvičitelek bylo ještě málo, a tak jsem se s "partou" turistů již na hory nevydávala.

Po sletu v r. 1948 byly starosti rodinné. V letech 1950 - 1954 jsem musela s mužem být v Horní Plané...

...Členem KČT jsem po sjednocení tělovýchovy nemohla být - muselo se být členem jen jednoho odvětví a já pracovala v Sokole.

V posledních letech jsem byla na některých zájezdech. Bohužel nemoc a věk mě z aktivní turistiky vyloučily. Sleduji vycházky i výlety v novinách a v duchu prožívám cesty kraji, které většinou znám - mládí na Vltavotýnsku, v Českých Budějovicích, po roce 1939 Hluboká nad Vltavou…

...V televizi sleduji Vltavu a poslední část o Kořensku (únor 2002 - poznámka editora) mě zavedla do mého dětství a mládí, do vesnice Neznašova. Tam měl 1. září 1914 nastoupit na obecnou školu můj otec učitel, ale 26. července toho roku už byl na vojně. Stěhovali jsme se: matka + 3 malé děti. A tak jsem chodila do školy s dcerkou pana mlynáře Markese, nájemce nebo majitele mlýna na Kořensku. Ze vsi se seběhlo dolů k řece. Mlýn byl tehdy starobylý - lezly jsme po dřevěných po dřevěných kolech, běhaly po šalandě - místnosti pro mlynářovy pracovníky.

Od šestého školního roku jsem chodila pěšky ještě se dvěma chlapci denně do měšťanské školy v Týně nad Vltavou.

V televizi se mluvilo o Maškovi, jeho chalupu jsme dobře znali, v mých pozdějších letech tam žily tři ženy, vdova a dvě dcery. Mohli jsme se při koupání u nich převlékat. Za to jsme jim sbírali šišky na zimní otop, sušili seno na stráních a sváželi ho.

Neznašov byl plný letních hostů.
Po smrti maminky už jsem se nevrátila, otec učil v Mnichově Hradišti a na důchod v Borku u Českých Budějovic.

Ze vzpomínek paní Marie Šedinové
z let 1996 - 2002
připravil Mgr. Petr Jelínek

VZPOMÍNKA Z HORNÍ PLANÉ

Ve zpravodaji města Horní Planá bylo v květnu 1998 otištěno blahopřání bývalých kolegů a žáků paní učitelce Marii Šedinové k 90. narozeninám. Přání uváděla krátká vzpomínka: " Psal se rok 1950. Do napuštění Lipenského jezera chybělo téměř 9 roků. Jet do Českého Krumlova byl výlet pomalu na celý den. Autobusové spojení dosud nebylo a jen cesta na nádraží představovala 20 minut dobré chůze. Údolím pod Horní Planou protékala klidně Vltava a pokud jste si vyšli na Dobrou Vodu, mohli jste se potěšit pohledem na Srdce Vltavy. Do vnitrozemí bylo daleko a do světa "přes kopečky" ještě dál.

V létě toho roku přichází sem do tohoto pečlivě střeženého kraje učitel Vlastimil Šedina se svou ženou Marií a dvěma dětmi. Pan Šedina nastupuje jako řídící učitel na obecnou školu, jeho žena na školu měšťanskou. Jejich začátky tu nebyly lehké, ale všichni, kteří tu s nimi žili a pracovali, rádi na ně vzpomínají...".

O měsíc později vyšlo poděkování za přání: "Milí přátelé, milí žáci. Děkuji Vám z celého srdce za pěkné přání k mým narozeninám. Autorka úvodu - pí. uč. Věra Sarauerová ví, že bez pomoci jejích laskavých rodičů i její a jejího manžela bych těžko přežila těch pár let v bytě, který jsme po předchozím říd. učiteli zdědili...A všem žákům, které jsem v těch letech učila a vzpomenou si, přeji zdraví, spokojenost a úspěchy. ...

Vaše M. Šedinová"

Hornoplánské listy č. 80 a č. 81 / 1998

INFORMACE O ZMĚNĚ ZÁKONA A NOVÉM SEZNAMU ORGANIZACÍ,
ZMOCNĚNÝCH UDĚLOVAT POVOLENÍ
K VÝVOZU PŘEDMĚTŮ KULTURNÍ HODNOTY

Případným zájemcům o povolení k vývozu sdělujeme, že dne 22. ledna 2004 byl přijat zákon č. 80/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 71/1994 Sb. o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty ve znění zákona č. 122/2000 Sb.

Příloha č. 2 k zákonu byla změněna a obsahuje nový seznam odborných organizací, které jsou zmocněny udělovat povolení k vývozu.

Pro Jihočeský kraj jsou to tyto odborné organizace:

1. Národní muzeum v Praze (předměty z oborů: mineralogie, paleontologie, botanika, zoologie, entomologie, archeologie, hudby, etnografie, numismatiky, historie, veřejného a spolkového života, zájmových činností a využívání volného času, historie vzdělávání)
2. Národní památkový ústav Praha a územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích (umělecká díla, předměty uměleckého řemesla a uměleckoprůmyslové práce sakrální a kultovní povahy s výjimkou judaik, architektury a exteriérové objekty)
3. Židovské muzeum v Praze (pouze judaika)
4. Národní galerie v Praze (předměty z oborů výtvarného umění)
5. Umělecko-průmyslové muzeum v Praze (předměty z oboru fotografické tvorby, uměleckého řemesla a umělecko-průmyslové práce mimo předmětů sakrální a kultovní povahy)
6. Národní knihovna v Praze (předměty z oboru knižní kultury)
7. Památník národního písemnictví Praha (literární rukopisy a předměty z pozůstalostí osobností literárního života)
8. Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě (pouze komeniana)
9. Národní technické muzeum v Praze (předměty z oboru vědy, techniky a průmyslu)
10. Vojenský historický ústav v Praze (předměty z oboru militária)
11. Národní zemědělské muzeum v Praze (předměty z oboru zemědělství, potravinářské výroby, lesnictví a myslivosti)
12. Poštovní muzeum v Praze (předměty z oboru filatelie a poštovnictví).

Tím se ruší dosavadní působnost při vydávání povolení k vývozu předmětů kulturní hodnoty Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou a Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích.

Veškeré žádosti z území Jihočeského kraje (a tedy i okresu Český Krumlov) musí být podávány k institucím uvedeným v novelizované příloze.

Zákon platí od 1. března 2004.

Mgr. Petr Jelínek

VELIKONOČNÍ PŘÍLOHA M-MĚSÍČNÍKU - DUBEN 2004

Věra Pelíšková
Od Květné neděle po Velikonoční pondělí

Poslední neděle před Velikonocemi se jmenovala Květná neděle (něm.Palmsonntag). V ten den se světily v kostele kočičky a tzv. berany (něm. Palmwedel), které se po vysvěcení nazývaly také "Weihbaum". Velikost takového berana se řídila podle majetkového postavení každého sedláka. Největší mohly být i přes pět metrů dlouhé. Někdy byl beran tak dlouhý, že jej muselo k posvěcení nést i několik chlapců a ani se do kostela nevešel, museli ho před kostelní klenbou ohnout. Chlapci, kteří berany při mši drželi, měli často dlouhou chvíli. Bavili se tím, že se snažili tomu, kdo stál vedle, berana nějak poškodit. Při mši svaté farář berany vysvětil a chlapci je odnesli zase sedlákům zpět domů. Za tuto službu pak byli odměněni.

Berana vyráběl sedlák vždy sám a to tak, že navazoval jednotlivé lískové pruty na sebe přes dlouhý dřevěný kůl. Dole i nahoře byly berany ozdobeny chvojím, kočičkami a propletenými pentlemi. Nahoře někdy bývalo ještě pět červených a bílých papírových růží.

Vysvěcené berany se potom používaly k ochraně a zajištění úrody všech polí. Sedláci je na Velikonoční pondělí rozebrali a do každého pole zastrčili jednu nebo více větviček podle jeho velikosti.

Když sedlák strkal proutky do polí, do malého jeden, do většího i tři, vždy je sestavil tak, aby proutky tvořily křížek. Pokud měl sedlák hodně polí, zabralo mu dost času, než je všechny se svěcenými proutky obešel. Na zalesněné pozemky se nic nedávalo.

Na Škaredou středu se nic zvláštního nedělo, jen v některých domácnostech využívali tento den k velikonočnímu úklidu. Když bylo vhodné počasí, tak se i bílilo.

Vlastní velikonoce začínaly Zeleným čtvrtkem (něm. Grün Donnerstag). K obědu v ten den muselo být něco zeleného, buď špenát nebo jiné zelené rostliny, např. kopřivy.

Odpoledne se šlo do kostela, kde byla mše svatá. Při ní přestaly zvonit zvony na kostele a říkalo se, že "odletěly do Říma". Další dny menší chlapci ze vsi místo pravidelného zvonění chodili po vesnici s řehtačkami.

Poprvé se chodilo hned ve čtvrtek večer, potom v pátek ráno, v poledne a večer, v sobotu ráno a po poledním řehtání v sobotu už dostávaly děti odměnu a tím jejich "práce" skončila. Někteří pamětníci udávali ještě třetí hodinu odpolední. Řehtat chodily vždy jenom školní děti a jenom kluci z chudých rodin. Pokud se ze zájmu přidal někdo z bohatší rodiny, nedělal to pro získání odměny, ale pro zábavu. Když si potom v sobotu chlapci rozdělovali výslužku, selské dítě se dělení nezúčastnilo, protože mělo doma všeho dostatek.

Někteří pamětníci však uvádějí, že řehtání nebylo vyhrazeno jenom chlapcům, ale zúčastňovaly se ho všechny chudší děti ze vsi, tedy i děvčata.

Skupina dětí chodila s řehtačkami od domu k domu. U každého hospodářství se děti zastavily, zařehtaly a odříkaly předepsaný verš:
"Řehtáme, řehtáme, místo zvonění, abyste se pomodlili andělský pozdravení."
Po odříkání veršíku ještě jednou zařehtali a šli zase k dalšímu domu. Pokud cestou procházeli okolo nějaké kapličky nebo křížku, také se zastavili a pomodlili se. Chlapci s řehtačkami chodili jen v té obci, kde byl kostel. Do okolních osad a samot již nezacházeli a ani děti z osamělých hospodářství se obchůzek nezúčastňovaly.

V sobotu v poledne děti svou poslední obchůzku provázeli jinou říkánkou:
"Za řehtání dejte, červený vejce, tři jsou lepší nežli dvě."
Tehdy vyšla každá hospodyně ze svého domu a chlapce za řehtání odměnila. Dostávali nejčastěji vajíčka buď syrová, nebo vařená obarvená a peníze. Také pan farář chlapce odměnil penězi. Po poslední obchůzce v sobotu v poledne se chlapci o všechno, co dostali, rozdělili.

Všichni chlapci používali řehtačky domácí výroby, menší chlapci měli malé, jen tak do ruky, ale velcí chodili s různými většími, některé byly pojízdné na kolečkách, ty klapaly mnohem hlasitěji.

Na Velký pátek (něm. Karfreitag) se vyčistil celý kostel, ze všech kropenek se vylila stará svěcená voda a doplnila se až druhý den po novém vysvěcení. Takže celý den se nekropilo, ani věřící se při příchodu do kostela nekřižovali svěcenou vodou.

Na Velký pátek, kdy vyvrcholil velikonoční půst, byl nejpřísnější půst v celém roce. Jedly se jen buchty s kávou nebo kyselá polévka a brambory.

Na památku Ježíšovy smrti byl v kostele ve tři hodiny odpoledne připraven Svatý hrob, u kterého se během pátku a soboty až slavnosti Vzkříšení držela čestná stráž. Členové spolků, např. hasiči, nebo také větší děti se střídali u Svatého hrobu přibližně po hodinách.

Tento den se držel svatý klid, takže se nesmělo pracovat a hlavně se dodržoval zákaz hýbat se zemí. Na Velký pátek bylo v pohraničí známé rčení: "Velký pátek deštivý dělá rok žíznivý".

Dopoledne na Bílou sobotu (něm. Karsamstag) se lidé sešli u kostela, kde se "pálil Jidáš". Chumáče vaty potřísněné svěceným olejem, které se používaly při křtech nebo při podávání posledního pomazání umírajícím, se shromažďovaly během celého roku a nyní se před kostelem spálily. K tomu se přidávalo nějaké dřevěné uhlí, aby vše lépe hořelo. Od tohoto svatého ohně, zvaného "Jidáš", se zapalovala kadidelnice.

Při této příležitosti se ještě světila voda - jednak svěcená voda pro potřeby kostela (musely se naplnit od včerejšího dne prázdné kropenky), a také si každý přinesl z domova svou konvičku s vodou, kterou si nechal posvětit. Do konvičky svěcené vody se ještě přidávalo trochu popela z ohně. Děti, které stály okolo, při tomto obřadu zpívaly latinskou píseň "Pueri hebreorum omnes gotantes"

Na Bílou sobotu dopoledne se všichni věnovali úklidu, uklízely se i stáje, celý den musel být čistý před večerním vyvrcholením dne. V poledne po jednoduchém postním obědě chodily děti řehtat naposledy, protože při večerní slavnostní bohoslužbě už zvony na kostele zase zvonily jako dřív. Navečer byla v obci slavnost Vzkříšení (něm. Auferstehung). Dobytek se v hospodářství nakrmil dřív, aby se všichni mohli této slavnosti zúčastnit. Okna domů byla slavnostně osvětlená svíčkami. Všichni lidé z obce a okolních přifařených osad a samot se shromáždili na návsi a procházeli procesím celou obcí, v čele s kněžími a ministranty pod baldachýnem a celou dobu vyzváněly zvony. Po průchodu obcí se konala v kostele slavnostní bohoslužba.

Po Vzkříšení skončil velikonoční půst a lidé si dali lepší večeři, většinou to bylo uzené maso. V neděli na Boží hod velikonoční (něm. Ostersonntag) byla dopoledne mše svatá.

V poledne se podávalo hlavní slavnostní jídlo, vepřové s knedlíkem a se zelím. Pokud bylo, tak se často jedlo také kůzlečí maso. A odpoledne se lidé navštěvovali, hlavně příbuzní mezi sebou. V některých rodinách se však návštěvy nekonaly, protože dodržovaly sváteční klid, při kterém se rodina věnovala výhradně sobě.

Na dotaz, jaké se peklo zvláštní velikonoční pečivo, odpovídali pamětníci různě. Někteří říkali, že se pekl jelen s rozinkovýma očima, jiní uváděli velikonočního beránka, další, že nebyla na beránka forma, tak se pekly jen velikonoční bochánky s křížkem navrchu. V neděli pak ještě pekli velikonoční pletenku (něm. Striezel). Všechno toto pečivo se však mohlo začít konzumovat teprve v sobotu večer po Vzkříšení a nabízelo se hlavně v neděli na Hod boží velikonoční.

Na Velikonoční pondělí (něm. Ostermontag) se ještě světil svátek, ale nálada už nebyla tak slavnostní jako předchozí dva dny. Dopoledne se šlo do kostela, hospodáři šli po mši na svá pole, kam zapichovali větvičky z posvěcených beranů a hospodyně v poledne připravovaly opět lepší oběd. Mládež se pak v pondělí věnovala hrám a zábavě.

V noci z neděle na pondělí nebo až v pondělí ráno si někde starší mládenci chodili ke svým děvčatům pro barevná vajíčka. Někde je chlapci dostávali jen tak nebo za to, že děvče vymrskali velikonočními proutky nebo polili vodou, ale to jenom v oblastech s větším množstvím českého obyvatelstva. V místech s převahou německých obyvatel byl tento zvyk naprosto neznámý.

Vajíčka se barvila hlavně vařená. Vyfouknuté kraslice, jak je známe z českého prostředí, se vyráběly jen vyjímečně a to hlavně pro potřebu her s vajíčky, které se konaly během pondělka. Vajíčka zdobily ženy a dívky. Pokud některá děvčata chtěla věnovat svému milému chlapci zvlášť pěkně vymalované vajíčko, popřípadě i s veršovaným přáním, chodila za vyhlášenými malířkami v obci. To pak byly kraslice, které se nepoužívaly při hrách, ale mládenec si je schovával na památku.

Techniky, které se užívaly při zdobení velikonočních vajec, jsou vlastně tytéž, které jsou známé i v českém prostředí - malování barvami, včelím voskem, vyškrabávání do barvy, polepování slámou, zdobení obtisky nebo i batikování pomocí rostlin, přichycených k vajíčku, které se pak uvařilo nejčastěji v cibulových slupkách.

Zvláštní pozornost zasluhuje výroba vajíček, určených pro pondělní velikonoční hry. Někteří chlapci totiž vajíčka vyfoukli a naplnili sádrou nebo smůlou, protože bylo nutné, aby měla tvrdou skořápku. Dírka po vyfouknutí se potom musela šikovně zamaskovat, aby ji protihráč neobjevil. Takové vajíčko se pak namalovalo a použilo ve hře.

Nejběžnější hra s vajíčky totiž byla tzv. "pekání" (něm. pecken). Je to pravděpodobně slovo onomatopické, které pouze vyjadřuje zvuk, jež vydává praskající vajíčko, v češtině by znělo pravděpodobně "ťukání".

Vlastní hra spočívala v tom, že dva protihráči uchopili vajíčko do prstů tak, že jeden drží špičkou nahoru a druhý proti němu špičkou dolů, klepne špičkou na vajíčko soupeřovo. Prohrává ten, komu vajíčko praskne, a musí je dát soupeři. Kdo má vajíčko vyztužené sádrou nebo smůlou, nemůže prohrát. Při druhém kole se vajíčka otočila na druhou stranu a ťukalo se zase proti sobě kulatým koncem vajíčka.

Jiná hra s vajíčky spočívala v tom, že jeden držel vajíčko téměř schované v dlani, takže mezi palcem a ukazovákem vykukovala pouze jeho špička. Druhý se mu snažil proseknout skořápku nějakou mincí. Kdo prohrál, musel dát své vajíčko vítězi.

V případě, že mládež hrála hry s vajíčky blízko hospody, donesli nakonec všechna vajíčka hospodské, která jim z nich připravila jídlo.

Malé děti si na Velikonoční pondělí v některých rodinách připravovaly na zahradě malá zaječí hnízdečka, do kterých jim rodiče nachystali několik barevných vajíček. Tento zvyk se v Německu udržuje dodnes.

Odpoledne se chodilo na návštěvu, přičemž bylo důležité jít " po rovině", tedy pokud možno nikoliv z kopce nebo do kopce. Původ a význam tohoto zvyku všem pamětníkům zůstal neznámý.

Z práce Mgr. Věry Pelíškové
"ZPŮSOB ŽIVOTA LIDÍ V OBCI OMLENICE
NA KAPLICKU PŘED ROKEM 1945",
© OVM 1996, © Regionální muzeum v Českém Krumlově 2004

KONTAKT Regionální muzeum Horní ul. č. 152 381 01 Český Krumlov Tel. č. +420 380 711 674 Tel. fax č. +420 380 714 249 E-mail: muzeumck@quick.cz

Pobočka muzea - Památník Rodný domek Adalberta Stiftera Palackého ul. č. 21 382 26 Horní Planá Tel. č. +420 380 738 473 E-mail: stifter@lipensko.cz