| ARCHIV | 1998 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 |
 |
Informační měsíčník Obecního úřadu v Křemži |
Červen 1998 - Číslo 6 - Ročník 8 |
| ARCHIV | 1998 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 |
|
Informační měsíčník Obecního úřadu v Křemži |
Červen 1998 - Číslo 6 - Ročník 8 |
| Z jednání obecní rady a obecního zastupitelstva |
Na své 55. schůzi OR se sešli radní dne 18.5.1998 a schválili:
| Osudová osmička v letopočtech |
Je zajímavé, že letopočty s cifrou osm na konci jsou v dějinách našeho národa často naplněny významnými politickými událostmi. Někdy radostnými, jindy zas tragickými. Tak je tomu již od dob, kdy český stát si začal vybojovávat ve střední Evropě své politické a kulturní postavení.
Roku 1108 vyhubili Přemyslovci panující rod Vršovců, čímž byla Česká země už trvale sjednocena pod jedinou vládou kmene Čechů-Přemyslovců.
Významná je také rok 1158, kdy poprvé má Ceská země právo se nazývat královstvím, neboť kníže Vladislav II. obdržel od německého císaře Fridricha Barbarossy titul královský.
Tragickým pro České království byl 26. srpen 1278 (na den sv. Rufa), kdy v bitvě na Moravském poli padl král Přemysl Otakar II. - král železný a zlatý. Založil m.j. město České Budějovice a klášter Zlatou (Trnovou) Korunu.
Roku 1348 založil císař Karel IV. Vysoké učení pražské (universitu). Byla to první universita na sever od Alp. Tento císař, který po všech stránkách zvelebil České království zemřel 25. listopadu 1378.
Roku 1458 byl zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, spravedlivý vládce „obojího lidu" - katolíků i podobojí.
Roku 1648 byla mírem Vestfálským ukončena Třicetiletá válka, která způsobila naší zemi nedozírné škody. Česká země měla před ní 2.000.000 obyvatel, po ní 800.000 a 1/3 polí ležela ladem.
V revolučním roce 1848 usiloval český národ o svá práva v rámci Rakouské monarchie. Svatodušní bouře v Praze byly však tvrdě Windischgrätzem potlačeny. V tomtéž roce byla zrušena robota.
V roce 1868 byl položen základní kámen k Národnímu divadlu.
Naší generaci je bližší století dvacáté, v němž roky s osmičkou na konci jsou roky politických zvratů:
Významný byl rok 1918, kdy 28. října byla vyhlášena naše Československá republika. Po 300 letech jsme nabyli svobody, abychom ji v roce 1938 v rušných zářijových dnech po odtržení našeho pohraničí začali zase postupně ztrácet.
Komunistický únorový puč, který znamenal konec demokracie u nás, se odehrál v roce 1948.
A letos vzpomínáme, že před 30 lety jsme prožívali to krásné a nadějné „Pražské jaro 1968". Tehdy se vlna nově rodící se demokracie a svobody začala šířit po celé naší vlasti a zasáhla i naše Křemežsko. Ve farní kronice Církve československé-husitské farář Miloslav Čech podrobně vylíčil průběh veřejné schůze MNV, kdy poprvé po dvaceti letech se občané už nemuseli bát svým zastupitelům říci pravdu. Tehdy z funkcí v místním národním výboru museli pod tlakem veřejnosti odstoupit soudruzi: Švamberk, Vobr, Vítek, Sklář, Blažek, Jindra a Stráský, jak uvádí v III. díle obecní kroniky kronikář Jan Smutek. Jejich obhajoba, že veškerá tvrdá opatření prováděli na základě směrnic „shora" nebyla persekuovanými a režimem postiženými občany zřejmě uznána jako oprávněná.
Současně je v kronice zmínka o manipulaci s bustou T.G.Masaryka, která byla původně umístěna na dřevěném podstavci jako součást pomníku padlých před starou školou. V r. 1938 musela být ukryta před nacisty, pak znovu v padesátých letech před komunisty. Na schůzi rady MNV 11.dubna 1968 bylo rozhodnuto na žádost p. poštmistra Brejchy, aby byla vyzvednuta ze svého úkrytu ve škole a několik členů rady ji dali po ukončení schůze na pomník na původní místo. Hned druhý den byl však veřejně tento čin odsouzen.
Jakým tajným způsobem byl tento akt proveden a to ještě v pozdních večerních hodinách, aby to nikdo nevěděl. Busta, která nebyla řádně přidělána, padala z podstavce při větru, na což opět mnozí občané poukazovali. Proto ji předseda MNV M. Rynda odnesl a uložil v kanceláři MNV.
Co bylo příčinou okupace naší vlasti a s pozadím politických událostí nás seznamuje A. Dubček v knize: Naděje umírá poslední. Je v naší Střediskové knihovně obce Křemže. Doporučuji přečíst.
Také letošní rok 1998 je vyjímečný. Naši voliči půjdou třikrát k volbám. Nyní v červnu budou mimořádné, předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, což je bohužel nezdravá zvláštnost naší dosud nevyzrálé demokracie a na podzim budou volby komunální a volby 1/3 poslanců do Senátu.
- František Nejedlý -
| Naši rodáci |
Jistě všem občanům Křemežska je dobře známa socha sv. Jana Nepomuckého ve Křemži Pod Kopcem. Tento „Jáníček", jak je běžně nazýván, má trochu bohatší historii. Jak je uvedeno na desce, umístěné na žulovém podstavci sochy, věnovali tuto sochu své rodné Křemži manželé Josef a Marie Huckovi. Josef Hucek se narodil v r. 1855, odvážně se pustil do života a svou pílí a schopnostmi se dopracoval na ředitele cukrovarnického průmyslu v Čechách. Bydlel pak celý život v Praze. Socha postavená ku „cti a chvále Boží a uctění sv. Jana Nepomuckého" přišla manžele Huckovi na 700 zlatých a byla posvěcena 8. září 1895. Při jejím svěcení promluvil i dárce sochy a přislíbil, že „pro Křemži chce ještě více učiniti, zůstanou-li jeho poměry vždy takové, jako nyní jsou". Obec Křemže se zavázala, že pomník vždy v dobrém stavu udrží.
O manželech Huckových nám už dál není nic bližšího známo.
Socha sv. Jana Nepomuckého však příliš klidu na svém žulovém podstavci neměla. po 1. Světové válce, kdy se v části našeho národa rozpoutala vlna tažení proti římskokatolické církvi, byla v noci ze 14. na 15 listopadu 1922 několika nerozvážnými mladíky socha stržena z podstavce a ukryta. Znečištěná a poškozená byla objevena až v r.1931 a po opravě znovu byla postavena na své místo.
Původně stála socha sv. Jana ve svahu nad Křemežským potokem za zídkou po levé straně silnice k Chlumu, přímo proti cestě od náměstí (viz obrázek). V malé chaloupce pod Jáníčkem bydlela rodina Němců a jak mi vyprávěl můj spolužák z obecné školy Jan Němec, tekl tehdy celý odpad vody od náměstí dolů přes silnici ke skále, která byla soustavně podmáčená až její část spadla dolů na jejich barák a zabila jim tři kozy a jeden takový velký balvan prorazil metrovou zeď, že na čas rodina tu nemohla bydlet. Správa silnic opravila poškozenou zídku a odpadová voda byla svedena do potoka velkou rourou, kterou kluci rádi prolézali. Stabilita sochy byla také ohrožena, proto ji přestěhovali na protější stranu silnice pravděpodobně v r. 1936, kde stojí dodnes.
V červnu 1990 opět vadila socha Jáníčka 16-tiletému učni z Větřní, který šel kolem v podnapilém stavu ze zábavy a sochu strhl a poškodil. Policie ho vypátrala a jeho rodiče museli za něho uhradit škodu 1.200,- Kčs. Opravená socha byla znovu vrácena na podstavec o svátku sv. Jana Nepomuckého 16. května 1991. Doufejme, že už nadále bude socha nedotčena.
- F. Nejedlý -
| Putování na východ |
- pokračování z putovního deníku Karla Hrubeše
Přílet do Thajska bych přirovnal k přechodu ze začátku dvacátého století do doby současné. Bangkok je město plné moderních výškových budov a mnoha bohatě zdobených budhistických chrámů. Vzhledem k tomu, že byly zrovna Vánoce, byla všude vánoční výzdoba i když především kvůli turistům. Také jsem se pěkně napálil s jídlem. Vzhledem k převážně vegetariánské Indii jsem už měl na maso hroznou chuť. Už jsem jedl hodně věcí a jsem zvyklý z domova jíst všechno. Viděl jsem na ulici prodávat krásně opečené klobásy. Zakoupil jsem tři a pustil se do nich. Byly sladké! Nedokázal jsem pozřít ani jedno sousto. Zkuste si někdy osladit vepřovou pečeni a nebudete mít na žádné maso chuť hodně dlouho.
Prohlédl jsem si několik budhistických chrámů, na první pohled mě ochromilo spousta zlatého zdobení a zlatých budhů, pak jsem však usoudil, že je to trochu přeplácané. Thajčané jsou díky budhismu velice přívětiví lidé a hlavně klidní a vyrovnaní. Bohužel oproti Indii málo umí anglicky. Bylo vždy problematické někam se dostat autobusem. Na ulicích bylo mnoho stánků s různými jídly, převládala většinou čínská kuchyně. Bohužel jsem moc jídel neochutnal a také takto strávené Vánoce jsem v životě nezažil (a to jsem rok předtím strávil Štědrý den na stráži na vojně). Dostal jsem totiž jeden s problémů cestování - průjem je slabé slovo, spíše to vystihuje doslovný překlad německého „durchfall". Již 23. prosince jsem ležel v horečkách a druhý den to přišlo... Jako štědrovečerní večeři jsem si dal suchou rýži a jednu coca colu. Pětadvacátého odpoledne už to bylo lepší a rozhodli jsme se vyrazit za ostatními na jih na ostrov Khopanghan v Thajském zálivu.
Půlka výpravy jela už před dvěma dny. Na tento ostrov jsme jeli lodí přes noc. Byla to má první delší plavba na moři, ale snášel jsem ji celkem v pohodě. Když jsme dorazili na ostrov byli jsme úplně omráčeni pohledem na tento kus země, myslím, že mohu použít název ráj na zemi. Modré moře se na obzoru stýkalo s azurově modrou oblohou, k tomu nádherně jemný písek a háje kokosových palem. Ale nejen pohledem to bylo nádherné místo, ale i klidem a pohodou, která vyzařovala hlavně z domorodců a ta se přenášela i na turisty.
Byli jsme ubytováni v chatičkách přímo na břehu moře. Mimo nás bylo v tomto cípu ostrova už jen pár turistů a domorodců. Náš komplex chat vlastnili stařík se stařenkou (oba přes 70 let), kteří měli zároveň restauraci pro ubytované. Byli strašně milí a přátelští. Vše co jsme snědli a vypili, jsme si psali do notýsku a teprve při odjezdu jsme vše platili. Oni však neměli žádnou kontrolu co jsme do notýsku zapsali. Vládla tam vzájemná důvěra a nikdy mě nenapadlo, abych snad něco nezapsal. Občas byla docela loterie objednávka jídla. Stařenka neuměla anglicky a špatně viděla. A co jsme celých deset dní zde strávených dělali? Koupali se, potápěli a pozorovali korály, hráli plážový volejbal jezdili na půjčené motorce, ale hlavně relaxovali na duchu i na těle. Nakonec jsme se rozhodli odjet trochu dřív než jsme plánovali vzhledem k tomu, že když se nic nedělo, začali jsme už všichni vzpomínat na domov. Zkrátka se mi stýskalo, bylo třeba zase dál cestovat a poznávat. Dolů na jih jsme vyrazili autobusem na hranice.
Další stát, který jsme navštívili byla Malajsie. Tam jsme dorazili po dvoudenním cestování lodí a autobusem. První město a zároveň ostrov byl Penang. Hlavní důvod, který nás sem zavedl bylo vyřízení Indonéského víza a odjezd lodí do Indonésie. K našemu velkému zklamání se to nepodařilo z důvodu byrokracie na zastupitelském úřadu Indonésie. Rozhodli jsme se jet do hlavního města Kuala Lumpur a zkusit to tam. Rozdělili jsme se a vyrazili stopem po dálnici. Stop byl vcelku dobrý a rychlý, akorát při stání na silnici bylo pěkné horko. Už bylo hodně znát, že se blížíme k rovníku. Horko a vlhko ve městech bylo šílené oproti Indii, kde bylo spíše suché vedro, zde byla skoro stoprocentní vlhkost. Ve městech jsme většinu času strávili v obchodních domech, kde byla klimatizace. Veškeré plány na navštívení Indonézie a tím překročení rovníku, což by bylo pro všechny poprvé, padly po tom, co nám na ambasádě řekli, že musíme minimálně měsíc a půl čekat na vízum. Nemohli jsme si dovolit čekat kvůli rychle ubývajícím penězům, protože pobyt v Malajsii byl pro nás relativně drahý. Je to také země s ještě vyšší životní úrovní než Thajsko. Je to sice muslimská země, ale ne ortodoxní jako v Iránu. Navštívili jsme také české velvyslanectví kvůli tomu vízu, bohužel nám nemohli pomoci. Dozvěděli jsme se však spousta čerstvých zpráv z domova, ale čeho jsme si nejvíc považovali byla půllitrová plechovka plzeňské dvanáctky, kterou jsme každý dostali jako občerstvení. Jinak jsme si prohlédli město s 500 metrů vysoké televizní věže a zjistili, že je zde pouze několik starších domů, ale jinak mrakodrapy a zase mrakodrapy. Je zde také nejvyšší mrakodrap na světě.
Museli jsme tedy opět měnit plány a vyrazili jsme do státu a zároveň města Singapur. Nejvzdálenější země na naší cestě. Časový rozdíl oproti našemu byl v té chvíli sedm hodin napřed. Byl to také nejbohatší a nejčistší stát, který jsme navštívili a byl také samozřejmě nejdražší. Strávili jsme zde proto jen tři dni. Slyšeli jsme, že se zde na ulici nesmí kouřit a za odplivnutí může být pěkná pokuta. Prohlédli jsme si město a zábavní ostrov Sentoza, na kterém jsme dosáhli nejjižnějšího bodu asijského kontinentu a smutně jsme pohlíželi k rovníku, který už byl jen kousíček.
Večer se zde konala laserová show u místní fontány, která byla skutečně nádherná. Zde nastal také zlom na naší cestě a při odjezdu ze Singapuru jsme se vlastně už vraceli i když skutečný odjezd byl v tuto chvíli v první polovině ledna ještě v daleké budoucnosti. Už jsme však často vzpomínali na domov a na jídla, která si dáme po návratu domů. Abychom nějak nahradili tu Indonésii rozhodli jsme se strávit několik dní v džungli v národním parku Taman Negara v Malajském vnitrozemí. Později jsme tohoto rozhodnutí nelitovali a shodli se na tom, že strávit několik dní v džungli byl jeden z největších zážitků. Začátky však nebyly tak slavné. Hned první den jsme nechali rozhozené věci a jídlo mimo stan a mezitím co jsme byli chvíli v džungli nám opice několik věcí sebraly a ještě měly tolik drzosti, že to po nás pak házely ze stromu. Po tom co jsme si udělali malý dvoudenní trek do džungle bez průvodce, rozhodli jsme se vyrazit s průvodcem, který byl povinný na pořádný trek na sedm dní hlouběji do džungle. Nelitovali jsme, byla to paráda.
Pro někoho nepředstavitelné podmínky 99 % vlhkost a 40 stupňů ve stínu. Naštěstí oproti městu zde v džungli byl stín na každém kroku, a i to vedro bylo snesitelnější. Za to vlhkost byla obrovská a to nám za celých deset dnů pobytu zapršelo jen dvakrát. Jen pro představu, košili, kterou jsem propotil hned první den po asi půl hodině chůze, jsem usušil až osmý den po návratu z treku.
Co se týče zvířat, zapomeňte na filmy z džungle, kde se to jimi přímo hemží. Větší množství zvířat jsme viděli ještě v základním campu, a to opice a pak později ryby v řece. Samozřejmě nesmím zapomenout na drobný hmyz a různé malé potvůrky. Je zajímavé, že komáři se vyskytovali velice sporadicky, ale ostatních brouků, housenek, pijavic a jiných tam bylo mnoho. Hady, kterých jsem se já hlavně obával jsme viděli tři menší, a to nedaleko od campu, hlouběji v džungli jsme už neviděli žádné větší zvíře. Viděli jsme však mnoho stop tygra a jak tvrdil průvodce byly celkem čerstvé. Také jsme viděli několik stop slona. O slonech nám vyprávěl průvodce zajímavou historku, která se přihodila jedné výpravě. U tábora se většinou kopaly odpadní jámy, což už je teď zakázané, člověk si musí všechny odpadky donést zase zpátky. A právě tyto odpadky přilákaly do tábora slona. Průvodce se probudil a slyšel podezřelé zvuky, vykoukl tedy před stan a spatřil kmen stromu, přemýšlel nad tím, že si přece nepostavil stan vchodem ke stromu. To však nebyl kmen, nýbrž sloní noha, slon nakonec zbořil jen stany a pak odešel.
Co se týče rostlinstva, to jsme mohli obdivovat donekonečna. Obrovské stromy, spletité liány, spletité cestičky na několika místech skoro zarostlé a všude zeleň a zeleň. Celá cesta byla dost náročná, vzhledem k tomu, že jsme ušli za sedm dní asi 130 km. Avšak v terénu, který se nedá s ničím srovnávat. Přelézání nebo podlézání padlých kmenů, přeskakování kořenů, procházení močálem nebo brodění se přes řeku několikrát za sebou ubírá hodně sil člověku, který se neumí v džungli pohybovat. První čtyři dni nebyly tak náročné, šli jsme vždy asi osm hodin a po příchodu na tábořiště jsme chytali ryby a pekli si je na ohni. Pátý den byl nejtěžší, šlo o výstup na nejvyšší horu pevninské Malajsie Gunung Tamary (2439 m.n.m.). Šlapali jsme s malými přestávkami 11 hodin. Stejnou cestu zpátky jsme pak zvládli za zbývající dva dny. Průvodce jsme totiž měli jen na sedm dní, pokud by se to protáhlo museli bychom platit navíc a nebylo to zrovna levné.
Ještě o jedné příhodě bych se rád zmínil. Jednu noc jsme chytali „hůhůláka", tak jsme říkali velké žábě. Vydali jsme se na lov přes řeku, na sobě jsme měli pouze plavky. Za pomoci dvoumetrových bidel jsme se dostali na druhou stranu, byla dost velká tma, takže jsme se orientovali spíše po hmatu. Těšili jsme se na pečínku, bohužel nám žába mezitím zmizela. Zvláštní druh žáby, která váží skoro dvě kila je v Číně oblíbenou pochoutkou. Přesný název jsme nezjistili, ale jméno jsme jí dali podle houkavého zvuku, který vždy v noci vydávala. Vůbec v noci bylo slyšet velké množství hlasů, ale při spaní nám to po celodenní únavě nevadilo. Ještě jedno zvířátko nám způsobovalo nepříjemnosti, a to pijavice. Jakmile jsme prošli mokřejším místem už jsme jich měli několik přisátých na nohou. Nebylo to však nebezpečné, ale spíše nepříjemné. Když se totiž pijavice odtrhla teklo z ranky hodně jasně červené krve. Nato, že jsme ze začátku vypadali jako nekňubové jsme všem předvedli, že Češi umí šlapat. Tuto trasu totiž třetina výprav vzdá a málokterá to ujde za sedm dní. Nemohli jsme bohužel zůstat déle, neboť jsme měli, blokované letenky na konec ledna z Bangkoku do Kalkaty.
Pokračování příště - Karel Hrubeš
| Místní Policie informuje |
Měsíc květen byl pro práci policistů z OOP Křemže poměrně příznivý.
Celkově značně klesl počet trestné činnosti a tak policisté zaevidovali 5 trestných činů, z toho dva jsou dosud neobjasněny a jeden přestupek na úseku dopravy. Pokud si rozebereme skladbu trestných činů, tak se opět jedná převážně o majetkovou trestnou činnost. Konkrétně ve třech případech došlo k odcizení zvířat po jejich usmrcení. Zpočátku měsíce u kravína v Nové Vsi bylo zabito a odcizeno tele a po týdnu zabito a odcizeno prase z výkrmny prasat v Krasetíně. Tento pachatel měl ale smůlu, jelikož náhodnou silniční kontrolou bylo zjištěno, že před jízdou požil alkoholické nápoje a jelikož byl k hlídce agresivní byl ponechán do vystřízlivění na záchytné stanici. Druhý den potom přiznal, že jeho zakrvácený a zašpiněný oděv je právě od zabitého prasete a že toto prase odcizil společně se svým synem. O pachatelích vypovídá také fakt, že prase zapíchli šroubovákem a potom jej vytáhli oknem prasečáku a odvezli vozidlem do Českých Budějovic, kde oba bydlí. Policisté nalezli prase již rozpůlené ve sklepě pachatele. Další případ zabití a odcizení, tentokráte selat se stal v odchovně selat ve Stupné. Zde pachatel na místě zabil a odcizil 4 ks selat o váze každého z ních asi 20 kg. Tento případ bohužel zatím není objasněn.
V měsíci květnu policisté také zaměřili svou pozornost na kontrolu v dopravě a bylo opět zjištěno, že ne každý řidič si před jízdou zkontroluje své vozidlo a potřebné doklady. Rovněž si řidiči opět neuvědomují, jak je nebezpečné v obci jezdit rychle a nedodržují nařízenou padesátku. Tyto přestupky jsou velice přísně postihovány a při jejich opakování může dojít i k zadržení řidičského průkazu.
Na závěr bych chtěl občany informovat o proběhlé akci za využití vrtulníku v okrese. Tato akce proběhla ve dnech 26. a 27.5.1998 a byla zaměřena na kontrolu chatových oblastí okresu.
- OO Policie ČR Křemže -
| Oddělení části obce |
Občané z Chmelné a Vinné předložili dne 27.4.1998 na OÚ Křemže žádost o posunutí hranice katastrů obcí Křemže a Nová Ves tak, aby tyto osady připadly k obci Nová Ves. Důvody této žádosti jsou následující:
| Sport a tělovýchova na Křemežsku |
4. pokračování - začátky kopané
Kopaná k nám přišla z Anglie, kde se hrála již asi od r. 1850. Proto se jí původním názvem říkalo fotbal. V r. 1895 se postupně z cyklistického klubu Slavie stal klub fotbalový. Byl to studenstký klub (věkový průměr byl 16 let). Když jsem pročítal stránky kroniky V. Houšky „Věčná Slavie", pobavil jsem se jak pražští studenti oklamávali své profesory tím, že si lepili před zápasem vousy a měnili svá jména. Také pravidla hry v začátcích odpovídala spíše pravidlům rugby než kopané. I způsob rozhodování byl mnohem benevolentnější než dnes. Při prvním utkání Sparty se Slavií dostala Slavie gól, ale po zápase se hráči se soudcem dohodli - soudcoval tehdy pan Ořovský, že gól byl neplatný a že zápas se bude opakovat. Byl to týž Ořovský o němž jsem se zmiňoval v článku o lyžování, že byl hlavním propagátorem bílého sportu u nás.
Obdobný problém jako pražští Slávisté jsme měli i ve Křemži. Ještě v létech 1935-38, kdy popularita kopané dospěla až k nám do Křemže, byli hráči kopané stejně pronásledováni jako v pražské Slavii. Pan ředitel Schwanzinger byl odpůrcem kopané a za to, že jsme nedodrželi jeho zákaz a začutali jsme si do míče, dostávali jsme dvojky z mravů a někdy i výprask. Na vousy jsme něměli a také by nám to na vesnici nebylo nic platné, každý by nás stejně hned poznal. Kopaná nám natolik učarovala, že ani tak tvrdé sankce nás od této hry neodradily. Zvláště po římském mistrovství světa, kdy jsme u radia sledovali poutavá vysílání pana Laufra ze zápasů našeho mužstva, byli naši hráči jako Plánička, Ženíšek, Svoboda, Nejedlý a Puč pro nás hvězdami fotbalového nebe. Vzpomínám si jak jsme se kvůli kopané proběhli s bráchou Mirkem z Budějovic až do Chlumu. Bylo to v r. 1935, když hrála v Budějovicích AC Sparta Praha. Než bychom šli o 10 minut před koncem zápasu dříve na vlak, raději jsme po zápase klusali indiánským poklusem 18 km z Budějovic do Chlumu. Domů jsme dorazili, když se otec právě chystal, že nám půjde k nočnímu vlaku naproti. To bylo asi k 23. hodině. Mně bylo tehdy 12 let a bratrovi 10. Z utkání Slavie - SK Č. Budějovice ještě dnes mám fotku Pláničky s podpisem. Tenkrát to budějovičtí nakoupili od Slávistů asi 11:1.
Na Křemežsku se kopaná hrála nejdříve v Holubově. První hřiště bylo na hasičském cvičišti proti škole, asi do r. 1937 a později na břehu rybníka v místech, kde je dnes Triobar. Na staré hřiště jsme běhávali jako kluci fandit, na novém jsme již hrávali jako dorostenci v létech 1939-45.
Později hrál Holubov i vyšší soutěž, protože tam startovala mužstva i z budějovického okresu, jako Včelná, Planá, Čtyři Dvory a budějovická Sparta i Slavie. Koncem války jsem hrál asi rok za Holubov a vím, že jsme hráli mistrák až v Ševětíně. Pověst nejsurovějších mužstev tehdy měla Včelná a Čtyři Dvory.
Podrobnější údaje o začátcích kopané na Křemežsku jsou ve 4. čísle Křemežska z r. 1994. Po válce v době, kdy se dost mladých odstěhovalo dosídlit pohraničí, další ročníky musely narukovat na vojnu a studenti odešli na vysoké školy, které byly po dobu okupace zavřené - to vše zapříčinilo velký úpadek sportu nejen u nás pod Kletí, ale na celém českém venkově a hlavně v příhraničních oblastech. Když se situace opět ustálila, dorostly mladší ročníky, rozjížděl se zase sport tam, kde měl dobré podhoubí a hlavně kde se obnovila činnost Sokola, Skautů a sportovních klubů. Tu musím opět vzpomenout na sportovního nadšence ve Křemži Frantu Zimermana. Sice nefandil kopané, ale atletická průprava, obratnost a všesportovní vytrvalost pod jeho vedením v Sokole, měla velký vliv i na úroveň kopané v Podkletí. Za náčelnictví Franty Zimermana chodilo do cvičení víc cvičenců z okolních vesnic než ze Křemže.
Před odchodem na vojnu jsem ještě hrál za Křemži a po návratu jsem si několikrát zahrál za Artypu. Po zranění levého kolena jsem byl nucen pověsit kopačky na hřebík. Po zhojení jsem se vrátil ke sportu, ale ne ke kopané. Té sice fandím dodnes, ale jen u televize.
V padesátých létech se ještě hrála kopaná ve Křemži i v Holubově, tam se soustředili hráči z okolních vesnic. Později se spojil i Holubov s Křemží a ve Křemži se hrálo na svazarmovské střelnici jen pro zábavu. Až později i okresní přebor, když se do Křemže vrátil pan Miroslav Čížek. Zde začínal v té době hrát i jeho syn Mirek, jako žák. Později hrál za Holubov a za Novou Ves. Ještě jako žák začínal kopat za Dynamo Č. Budějovice. Na vojně se dostal do Dukly Žatec a po návratu do civilu se vrátil opět do Dynama.
Jako junior hrál i za ČSR proti SSSR a naši junioři zvítězili tehdy nad Sověty 3:1. S Dynamem Č. Budějovice se dostal do 1. ligy, kde sehrál 29 zápasů, z toho 10 ligových, 10 mezinárodních a 9 přátelských. Dva roky hrál i za Slavii Praha a od r. 1990 kopá v rakouském Baad Hall. Tolik z aktivní činnosti nejúspěšnějšího hráče křemežské kopané.
O kopané na Křemežsku po r. 1975 ze vzpomínek pana Španingera přineseme reportáž v příštím čísle.
- Z. Hořejší -
| Společenská kronika |
NARODILI SE NOVÍ OBČÁNCI
ŽIVOTNÍ JUBILEA
NAVŽDY JSME SE ROZLOUČILI
| Pranostiky |
Letošní květen jako by zapomněl na své tradiční průvodce ledové muže a svým teplým počasím v nás vzbudil očekávání v pokračování teplých dní i v červnu, prvním měsíci astronomického léta. V červnových rčeních voní léto hlavně rozkvetlou loukou a senosečí.
V prvních červnových dnech pokračuje podle lidové metorologie fortunátské jaro, které je celkově teplé a sušší. V tomto období jsou nejpříznivější podmínky pro růst převážné většiny zemědělských plodin. Rostliny samozřejmě potřebují ke svému růstu dostatek vláhy, proto je v tomto období déšť zvlášť vítaný.
| Sokol Křemže |
Dne 16. 5. se volejbalisté Sokola Křemže zúčastnili župního přeboru neregistrovaných družstev v Táboře.
Postavili jsme 3 družstva - 2 družstva mixů (A,B) a 1 družstvo žen. Po téměř pětihodinovém zápolení jsme získali myslím velmi pěkná umístění: dvě 1. místa s postupem do krajského přeboru a jedno 3. místo. A tak po loňském neúspěšném volejbalovém začátku se konečně můžeme pochlubit prvními vítězstvími.
Za volejbalisty Sokola Křemže - D. Jirovcová
| Volejbal - První vítězství |
Druhý jarní zápas okresního přeboru žen ve volejbale jsme měly před sebou. „Drkotaly" jsme se po zmáčené silnici směrem k jižním hranicím a doufaly, že nebude opět pršet. Tři auta pobrala 10 hráček, trenéra pana Mrázka a fanoušky. Jedno autíčko nám občas vypovědělo službu, ale my byly myšlenkami již na antukovém hřišti. Po zápase s Větřní, kdy jsme prohrály 3:2 až při „tajmbrejku", jsme nejen my pociťovaly velké zlepšení a pomýšlely jsme dál na uspokojivější skóre. Avšak „malontské dlouhánky" nás jen při představě na ně děsily.
V Kaplici jsme to na poslední chvíli stočily do větší vesnice zvané Malonty. Prostředí obce se nám moc líbilo. Na hřišti se už proháněl zdejší oddíl. Děvčata nás znala již z podzimních klání, a tak nás nejen postavou, trochu shora sledovala.
Po rozcvičení, asi kolem půl šesté, mohlo vše začít. Ovšem rozcvička byla pro nás opět málo a my se rozhýbávaly ještě v prvním a druhém setu. Opět jsme měly štěstí, že se hraje vždy na tři „vítězné". První set skončil 15:6 a druhý 15:10, s radostí domácího družstva. A my? V tu dobu jsme dosáhly konečně naší závodní teploty a daly se do toho. Třetí set nám dodal odvahy s výsledkem 9:15 a ve čtvrtém jsme měly před očima náš starý známý, nadějný, ač zatím vždy prohraný „tajmbrejk". Po výsledku 11:15 se tak i stalo. Musely jsme se pekelně soustředit, abychom konečně prolomily dlouhou šňůru podzimních proher. Soupeřky nechtěly věřit svým očím, když tabulka ukázala 6:15 pro naší hrací plochu. V pozdních odpoledních hodinách, t.j. kolem osmé hodiny, byla naše radost opravdu veliká. Po roce a půl, kdy pod vedením Dity Jirovcové trénujeme, jsme dosáhly blahého výsledku.
Po zápase se trenérka soupeřů přiznala, že již po přečtení tabulky z předcházejícího utkání s Větřní byla dost zaskočena. Své družstvo omluvila tím, že nehrály „dnes" nic.
Ale my jsme hrály a první vítězství jsme si přivezly z cizí půdy. Doufejme, že i nadále budeme překvapovat naše další soupeře. A nakonec, čas ukáže, zda-li budeme muset auto stáčet těsně před hranicemi.
Po 26.5. jsme se měly utkat s oddílem VSK Č. Krumlov. Díky jeho neúčasti máme za sebou i druhé vítězství. 9.6. sehrajeme poslední jarní zápas v Horní Plané.
Zde je dosavadní tabulka:
1. Malonty, 2. Větřní, 3. Horní Planá, 4. Křemže, 5. VSK ČK C
- Hasalová -
| Badminton |
Dne 18.5.1998 proběhl v Českém Krumlově 23. ročník atletické olympiády žáků I. stupně ZŠ. Naši žáci se umístili na 11. místě ze 24 škol okresu. Na tomto výsledku měli největší zásluhu Zdeněk Kačer z 1. třídy - vyhrál skok daleký výkonem 266 cm a byl 4. na 800 m za 3:29min. Z 2. třídy byl úspěšný Pavel Troup ve skoku dalekém 7.(263 cm) a hodu míčkem 5. (23,42 m). Nejlepším z 3. třídy byl Martin Ardolf, který vyhrál 60 m (10 s) a byl čtvrtý ve skoku dalekém (301 cm). Iveta Svobodová ze 3. třídy byla třetí na 60 m (10,4 s). Mezi žáky 4. tříd byl Václav Ostrý i s poraněnou rukou na 800 m 6. (3:00,8 min). Nejlépe si vedli páťáci - Kamil Rolník byl 2. na 60 m (9,0 s) a 7. ve skoku dalekém 347 cm a Tereza Jandová byla 3. v hodu míčkem (30,3 m) a 2. v běhu na 800 m (2:58,4 min).
V dalších dvou dnech probíhal již 38. ročník olympiády žáků 2. stupně ZŠ. Naši žáci si vedli velmi dobře a obsadili 6. místo z 22 škol okresu. Největší radost přinesl vrh koulí starších žáků, který vyhrál Václav Litvan (11,9 m) a třetí byl Jiří Gondek (11,76 m). Vítěz postupuje na krajskou olympiádu do Tábora. Další úspěšnou disciplínou byly štafety, kde jsme získali 2 třetí místa zásluhou mladších žáků (Rolník, J. Cába, Jakubec, Veselý) a starších žákyň (Berková, Severová, Žižková a Schönbauerová). Tradičně jsme se neztratili ani ve skoku vysokém, kde byl 5. Veselý (130 cm), 6. Bártová (130 cm) a 7. Gondek (150 cm). Na 8. místě mezi mladšími žákyněmi (7. třídy) skončila Barbora Štrobová výkonem 120 cm. Poslední 2 body do soutěže škol přidala Jana Přibíková sedmým místem v bodu míčkem (37,88 cm).
Děkujeme všem reprezentantům, kteří úšpěšně hájili barvy naší školy, stejně jako pedagogům, kteří je na tyto výkony připravili.
27.5.1998 pořádala Asociace školních sportovních klubů v Č. Krumlově turnaj v badmintonu. Zúčastnilo se 40 hráčů 5. škol okresu. V kategorii starších žáků byl tento turnaj prakticky reprízou Mistrovství republiky - dominovali hráči Č. Krumlova. Křemežský Oberpfalzer skončil díky příznivějšímu losu na 5. místě, Hála sedmý, Tejmar devátý. J. Cábovi se vůbec nedařilo - byl poslední. Nevhodný termín turnaje zastihl žáky a žákyně 9. a 6. tříd na výletě, čímž jsme přišli o další dobrá umístění. Kategorii starších dívek jsme neobsadili vůbec a mladší chlapci skončili na 5. místě (Adamec), 7.-8. Ardolf a Anderle. 10. byl Jirků M. a 11. Jirků A. Největší radost nám přinesla kategorie mladších žákyň, kde vyhrála Ivana Chaloupková před Terezou fandovou a Martinou Weberovou. Dobře hrály v této kategorii i Tréglová a Hálová (7. - 8. místo) a Štrobová 9. místo.
- Podpěra -
| INFORMACE, KTERÉ OBEC KŘEMŽE ZVEŘEJŇUJE na základě §5 odst.1 zákona č. 106/ 1999 Sb., o veřejném přístupu k informacím můžete nalézt na Veřejné desce obce Křemže |
Křemežsko |