ARCHIV

1998

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Informační měsíčník Obecního úřadu v Křemži

Květen 1998 - Číslo 5 - Ročník 8

• Z jednání obecní rady a obecního zastupitelstva
• Naši rodáci
• Vzpomínka na 5. květen 1945 v Rájově
• Putování na východ
• Z farní obce
• Místní Policie informuje
• Sport a tělovýchova na Kemežsku
• Společenská kronika
• Květnové pranostiky
• Každý den je svátek
• Z činnosti Sokola
• Z návštěvy Křemže
• Badminton

OR se sešla na své 53. schůzi dne 6.4.1998, kde byl dohodnut postup prodeje byt. domů v majetku obce nájemníkům, zajištění návrhu plakátu na Křemežský veletrh, řešení plynofikace Chlumu a další.

OR schválila finanční příspěvek na dětský karneval MŠ Křemže, prodejní cenu pozemků v Křemži a prodej části zařízení z bývalé kosmetiky Služeb obce.

OR neschválila prodej hrobky „Rodina Smutková" na hřbitově ve Křemži.

54. schůze OR se konala dne 27.4.1998 před pracovní poradou OZ. OR projednala žádosti o přidělení bytu v DPS, o uzavření dlouhodobé smlouvy na provozování atrakcí na KV (neschváleno, bude řešeno každoročně), výsledek jednání s nájemníky o prodeji bytových domů, postup směny domů mezi Obcí a Policií a další.

31. pracovní porada OZ se konala následně po schůzi OR. Této porady se zúčastnilo 12 zastupitelů a zástupci nájemníků z obecních domů. Po dlouhé diskusi byla OZ stanovena nová prodejní cena požadovaná obcí (za „dolařské" bytovky čp. 183 a 185 - 800 tis. Kč, za devítibytovku čp. 271 - 1.650 tis. Kč a za čtyřbytovku čp. 321 za prodejnou SPAR -1.400 tis. Kč).

Dále bylo odsouhlaseno poskytnutí daru od obce oceněným dárcům krve, projednán další postup řešení plynofikace „problémových míst" ve Křemži (ul. Pod Kopcem a dvě uličky z Náměstí a zamítnuta žádost Telecomu o vydání souhlasu obce ke zrušení rozhlasu po drátě ve Křemži.

Velká pozornost byla věnována žádosti, doložené podpisy obyvatel osad Chmelná a Vinná, o oddělení od Křemže a připojení k Nové Vsi. Toto vyžaduje v prvé řadě souhlasné stanovisko zastupitelstev obou obcí s posunutím hranice katastru a dále pak peníze (cca 250 až 300 tis. Kč) na zaměření nové hranice. Obě OZ se sejdou na společné pracovní poradě.

-Lin-

Významným rodákem z našeho Křemežska a velkým dobrodincem byl ThDr. Václav CÁBA, strýček po dlouhou dobu našeho najstaršího občana p. Františka Cáby, se kterým jsme se nedávno rozloučili v českobudějovickém krematoriu.

ThDr. Václav Cába se narodil 8. září 1846 v Chlumu, odkud pak jeho rod prišel do Křemže. Václav Cába studoval kněžství a po vysvěcení na kněze v r.1873 se věnoval duchovní práci v armádě. Byl profesorem a duchovním správcem Nižší vojenské reálky v Železném městě v Uhrách, v listopadu 1895 se stal farářem u vojenské posádky v Josefově. Další jeho působiště nám nejsou známá, víme jen, že nakonec dosáhl poměrně vysoké církevní funkce probošta v Jindřichově Hradci, kde také 14. září 1916 zemřel. Probošt byl po biskupovi nejvyšší církevní hodnostář. Podléhali mu kněží v celé oblasti jeho proboštství.

Trvalou upomínkou na probošta P. Václava Cábu je kaple sv. Voršily na našem hřbitově. Původní kaple postavená Janem Častolarem, pánem nad Křemží, v r. 1550, nově opravená v r. 1837 byla krátce na to zasažena bleskem a značně poškozena. K opravě nedošlo, začala chátrat, až byly nakonec její trosky odklizeny. P Václav Cába, za pomoci některých farníků dal vlastním nákladem postavit kapli novou, která byla 22. října 1905 vysvěcena. Oltářní obraz v ní je z původní kaple a maloval ho mnich z bývalého kláštera ve Zlaté Koruně v r.1768. Pod oltářní mensou je vyzděná krypta, kterou si dal pro sebe vybudovat zakladatel kaple. Ke konci svého života se však rozhodl být pohřben v Jindřichově Hradci vedle svých předchůdců.

Probošt Cába byl kromě toho i velkým dobrodincem své rodné farnosti. Krátce před smrtí daroval našemu kostelu svůj krásný střbrný kalich, ozdobený třemi reliefy svatých a pěti řadami drahokamů-tyrkysů. Dole na rubu nohy je vyryt darovací text s letopočtem 1906. Tento kalich je dosud součástí inventáře křemežské farnosti. O tom, jak probošt Dr. Vádav Cába podporoval chudé a potřebné, svědčí zápis ve farní kronice: Dne 25. srpna 1890 odevzdal důstojný pán Dr. Václav Cába, vojenský profesoru Eisenstadtu, zdejší duchovní správě 200 zlatých r.m. na fundaci pro chudou školní mládež. Z úroků této jistiny mají každoročně čtyři chudé dítky (dva hoši a dvě děvčata) stejný příspěvek na šaty při prvním sv. přijímání obdržet. Tato jistina je uložena v záložně v Českém Krumlově.

Ve farním archivu je uložena také poslední vůle Dr. V. Cáby z 26. srpna 1916, která je dalším dokladem jeho velké štědrosti. V ní na čtyřech stránkách je uvedeno 46 jím obdarovaných: Probošt Cába odkazuje svůj osobní majetek a část svých úspor členům rodiny Cábů, příbuzným, přátelům a známým. Vyjmenovává zde celkem 21 osob.

Pozoruhodné je, že jindřichohradecký probošt ThDr. Václav Cába ve své poslední vůli zakládá širokou nadaci. Z úroků uložených poměrně velkých finančních obnosů mají být pravidelně obdarováni ti nejpotřebnější a nejchudší: Chudobinec v Jindřichově Hradci „aby chudým byl upraven slušný oběd na Boží Hod vánoční, velikonoční a na svátek sv. Václava" darováno v nadaci 3.000 korun (tehdy stál 1 oběd cca 3 K).

Sirotčinci v Jindřichově Hradci odkazuje obnos 1.000 K,"aby z úroků se každoročně při zvláštní slavné příležitosti polepšilo k obědu sirotkům". Na podporu chudých vdov a sirotků po padlých vojínech nebo následken války zemřelých z Jindřichova Hradce nadal 5.000 K. Několika spolkům v Jindřichově Hradci další menší částky.

Na Křemežsko obnos 1.000 K, aby chudým z farní osady úroky z něho byly místním farářem vždy na Štědrý den rozděleny. Obnos 5.000 K pro pozůstalé po padlých vojínech ve válce z Křemže a Chlumu, aby úroky z této nadace byly každým rokem místním farářem po poradě se starostou obce správně rozděleny.

Nadaci 4.000 K pro budoucí studenty z jeho příbuzenstva, kteří by případně šli studovat bohosloví. Biskupskému semináři v Č. Budějovicích nadaci 2.000 K. Nadace ke kapli sv. Voršily je určena na její úklid a údržbu, na sloužení mší sv. za něho a jeho rodiče a na obdarování chudých při těchto mších přítomných.

Zajímavý je v jeho poslední vůli bod 43., v němž odkazuje sirotčinci ve Křemži, až tam zřízen bude, pět obrazů na plátně. Do té doby zůstanou v úschově na zdejším proboštství. (Pozn.: Obrazy Křemže nedostala, protože sirotčinec zřízen nebyl.)

Závěrem poslední vůle podrobně stanoví pro její vykonavatele, jak má být naloženo s předměty, které jako vysoký církevní hodnostář vlastnil a používal a určuje i způsob svého uložení do hrobu a pořádek slavnostního pohřbu, jehož kopii otiskujeme.

Je velká škoda, že tak štědrá nadace Dr. V. Cáby neměla dlouhého trvání. S pádem Rakouské monarchie zanikly v peněžních ústavech všechny nadační fondy i úspory.

Probošt ThDr. František Cába byl jmenován čestným občanem městyse Křemže.

- František Nejedlý -

U autobusové čekárny v Přísečné stojí pomník padlých z 1. světové války. Pod jejich jmény jsou uvedena ještě další jména obětí z 5. května 1945.

V dubnu jsme šli ze schůze a v Přísečné nás přinutila přeháňka schovat se do čekárny. Autobus měl jet asi za 1/2 hodiny, tak jsem si četl jména padlých a protože s námi byl i pan Mikšl, přímý svědek těchto událostí, obrátil jsem se na něho s dotazem, jak to vlastně 5. května v Rájově vypadalo a jak to tam skončilo. Líčení událostí posledních dnů druh světové války v obci Rájov bylo velice dramatické.

Smluvili jsme se, že maďarská jednotka, která se bojů s Wehrmachtem na straně rájovských zúčastnila, odpočívala před tím asi týden v Chlumu a ve Křemži. 5. května ráno z Chlumu odjela s tím, že je prakticky válka u konce a že se do Maďarska nějak dostanou. Byli to šlušní lidé, velitelem této jednotky byl kapitán, v civilu ředitel gymnazia a jeho zástupcem byl mladý hrabě Palawitziny (V jejich sídle byl ve 30. letech ubytován náš kardinál Beran, když byl u příležitosti církevního svátku na návštěvě v Budapešti). Oba mluvili perfektně německy a já v té době také slušně. Večer před odjezdem jsem jim ještě ukazoval na mapě nejkratší cestu na naše a rakouské hranice. Maďaři dojeli k polednímu do Rájova, kde již naši občané odzbrojovali německou armádu. Došlo i k přestřelkám, při kterých byly oběti na obou stranách. Maďaři měli zbraně i munici a pomáhali našim Němce odzbrojovat. Při přestřelkách padlo 6 Maďarů a stejný počet i Čechů. Kolik padlo Němců se nezjistilo, ale část jich odjela do Krumlova a odvezla s sebou raněné i mrtvé a přivolala pomoc. Němci do Rájova poslali pravděpodobně jednotku SS, nechali rájovské občany nastoupit - bylo jich asi 280, včetně dětí a starých lidí a německý důstojník rozhodl, že za německé oběti bude každý desátý občan zastřelen. Během odpočítávání přijel americký džíp s vojáky a jejich velitel nařídil Němcům, aby složili zbraně, že válka skončila. Na štěstí Němci uposlechli, nasedli do aut a odjeli. Tak bylo zachráněno nejméně 28 rájovských občanů. Ti se na závěr posledních dní nejstrašnější světové války v dějinách lidstva mohli definitivně radovat z vítězství, ze svobody a ze šťastného života.

- Ze vzpomínek pana Mikšla upravil Z. Hořejší -

- pokračování z putovního deníku Karla Hrubeše

Po ujetí 8740 km, které stály 100 US $, jsme 23. listopadu překročili hranice s Indií, což byl první a nejdůležitější cíl cesty. Pokud se dá o nějakém cí1i hovořit, náš cíl byl vidět kus světa s tím, že jsme neměli přesně stanovený plán, a průběžně se cíle měnily a doplňovaly podle nastalé situace. Po projetí Pákistánu jsme si mysleli, že už nás nic nemůže překvapit. Těch překvapení nás čekalo ještě hodně.

Jídlo je podobné jako v Pákistánu. Hlavní a nejčastější je Thali, které se skládá z více druhů smažených nebo vařených luštěnin a jako příloha rýže a placky. Indie je obrovská země a každý stát má trochu jiné druhy jídla (jih například většinu jídel připravuje z kokosu). Co se týká dopravy je nejlepší a nejrychlejší vlak. Celý systém železnic je docela moderní a dobře na místní podmínky, kdy počet přepravovaných osob je obrovský, vypracovaný. Autobusy vzhledem ke špatné kvalitě silnic jsou pomalé a nepohodlné. Takové množství náboženství byste těžko hledali jinde. Křesťanství je zde velmi rozšířené hlavně v bohatších oblastech. Nebo spíše bych měl říci, že tam kde je rozšířené křesťanství, jsou bohatší oblasti, myslím, že to spolu velice úzce souvisí. Velmi dobrým příkladem je křesťanský stát Goa, kde je 70% gramotnost oproti některým státům, kde je i 10% gramotnost, a nemyslím si, že by Goa měla oproti jiným lepší podmínky pro rozvoj. Lidé jsou zde už daleko více zkažení turismem, hlavně v turistických centrech. Zde již není možné dát se do řeči s nějakým domorodcem, aniž by mi tento člověk nezačal za chvíli nutit nějaké zboží nebo službu. Někdy jde o vyložený nátlak a někdy je to spíše úsměvné (jako například vyčištění bot i když mám zrovna sandály nebo odvoz cyklorikšou na vzdálenost několika set kilometrů atd.).

Z hranic jsme zamířili přímo do Amritsaru. Zde je nádherný klášter GoldenTempl náboženské sekty Sikhů, který je postaven z bílého mramoru hojně zdobené zlatem. V klášteře jsme museli všichni nosit šátky a chodit bosi. Zadarmo jsme přespali a najedli se. Druhý den jsme již pokračovali do hlavního města Dillí. Byla to naše první návštěva a díky shánění víz nebyla poslední. V první chví1i nás překvapilo až dotěrné vnucování a nabízení hotelů domorodci, hned co jsme vylezli z vlaku. Díky Lonely planetu (nenahraditelný knižní průvodce) jsme našli nejlevnější hotel sami. Moc ke koukání v Dillí není a ovzduší také není nejčistší. Ve městech už jezdí hodně aut a autobusů. Prohlédli jsme si největší mešitu v Indii Jamce Masjid, pevnost podobnou té, co jsme viděli v Pákistánu, akorát červenou od toho také název Red Fort. Jeden den jsme si zapůjčili kola a jeli na jižní okraj města, kde jsou trosky hinduistického chrámu Quatab Minar. Zvláštností zde je železný sloup z roku 300 p. K., o kterém nikdo neví jakou technologií je odlit, neboť vůbec nerezne. Při jízdě na kole je třeba neustále zvonit, dozvěděli jsme se, že na 1 km jízdy je průměrně dvacet zatroubení. Docela zábava bylo nakupování, kupoval jsem sandály a dokázali jsme usmlouvat cenu z 250 na 110 rupií. Stala se nám také jedna nepříjemnost. Na pitnou vodu jsme používali doma zakoupené filtry. A jeden z nich, i když měl vydržet 3 tis. litrů, asi po 60 litrech praskl. Od té doby jsme začali pít vodu, kterou pili i domorodci. Někdy jsme vodu koupili, ale stejně nebylo jisté zda je nezávadná. Domorodci plnili lahve doma a zatavovali víčka.

Potom co jsme se sjeli dohromady, několik členů totiž zůstalo déle v Pákistánu, jsme vyrazili na jih do státu Rajastan. Stavěli jsme se jeden den na projíždku džípem po národním parku Sariska, kde měli být údajně tygři, viděli jsme však jen mnoho opic a pávů a několik antilop a divokých prasat. Rajastan je víceméně pouštní stát s městy nazývanými podle barvy budov. My jsme navštívili Jaipur což znamená růžové město. Skutečně většina budov byla do růžova s nádherným zdobením fasád. Nezapomenutelným zážitkem byla pravá indická svatba, na kterou jsme se dostali. Byla to rodiči dojednaná svatba, ženich s nevěstou se viděli poprvé. Nevěsta z toho byla pěkně vyplašená. Celý akt uzavření manželství se omezil na vyměnění věnců květin mezi snoubenci. Pokud příjezd ženicha byl vyloženě pompézní, pak příchod nevěsty zaregistrovalo minimum hostů, kteří už mezitím dokázali spořádat hory jídla a pití (žádný alkohol a žádné maso) a někteří odcházeli, aniž by je zajímal samotný akt uzavření manželství. Nakonec necelé dvě hodiny po příjezdu ženicha bylo na velké zahradě už jen pár svatebčanů a novomanželé.

Z Jaipuru jsme putovali dále na východ zcela výjimečně autobusem přes noc, naštěstí to bylo jen 250 km. Zastavili jsme se na den v Agře, kde je světoznámý Taj-Mahal, hrobka postavená na styl mešity se čtyřmi minarety v rozích. Postavil ji jeden z Mughalů pro svou manželku, která mu porodila 14 dětí. Hrobka je postavená z bílého mramoru zdobená fosforeskujícími drobnými ornamenty. Odtud už vlakem vedla naše cesta do nejdůležitějšího místa hinduistického náboženství Varanasi. Město položené na levém břehu řeky Gangy. Hned co jsme přijeli, poznali jsme na vlastní kůži co znamená být v turistickém centru, kde chtějí člověka obrat o co nejvíce peněz. Mysleli jsme si, že už jsme protřelí světem, ale narazili jsme. Rikšáci nás dovezli úplně k jinému hotelu, kde nás chtěli napálit s cenou, naštěstí jsme včas odhalili podvod a byli zase o něco chytřejší. Nakonec se nám podařilo sehnat ubytování nedaleko řeky.

Pro hinduisty je koupání v řece očišťující. Místní vodu dokonce i pijí oproti tomu my jsme měli strach do té špíny sáhnout, při jízdě na lodče jsme dokonce ve vodě viděli plavat mrtvou krávu. Koupání probíhá na schodech, které vedou s ulice až do vody, a to nepřetržitě v délce 2 km po břehu, nejvíce po ránu, ale prakticky celý den. Také zde perou prádlo, které pak suší rozložené v prachu na břehu. Další zajímavá věc je upalování zemřelých na břehu. Pro hinduistu je upálení zde a vhození popele do řeky (tzv. karma) přímá cesta do nebe. Existují proto zde i tzv. čekárny na smrt, protože převoz ostatků, tak jako potom vlastní spálení je pro většinu Indů cenově nedosažitelný. Byli jsme také svědky jednoho spálení, na několik polínek položí tělo zabalené do pláten a zapálí. Jak jsme se dozvěděli pro chudé není vždy dostatek dřeva, takže se spalování dokončuje ve speciálních pecích. Měl jsem z této podívané divné pocity. Po dvou dnech strávených ve Varanasi jsme dojeli do druhého největšího města Kalkaty. Slyšel jsem, že je zde největší bída v Indii, ale nevím jak rozlišit malou a velkou, je to stále bída. Opravdu nevíme co doma v srdci Evropy máme za život.

Z Kalkaty vyrazila polovina naší výpravy na sever do Himalájí, zatímco zbytek vyrazil na jih na pláž do Puri. Ještě než jsme vyrazili, sehnali jsme si nejlevnější lístky na letadlo do Bangkoku a zpět u společnosti Air India a domluvili se na srazu v den odletu 20. prosince na letišti v Kalkatě. Vlakem jsme se dostali do předhůří Himalájí města Siliguri. Odtud jsme pokračovali džípem, protože jsme nestihli úzkokolejný parní vláček. Naštěstí jsme ho alespoň viděli na cestě, překonával převýšení přes dva tisíce metrů a divili jsme se, jak mohl jet do takových stoupáků, se kterými měl co dělat džíp. Dorazili jsme do města Darjeeling, světoznámého místa pěstování čaje. Oproti Kalkatě jsme byli asi o 2.5 tis. metrů výše a o dvacet stupňů chladněji, když jsem se večer před trekem (z angličtiny trekovat - chodit po horách) sprchoval ve studené vodě, musel jsem potom zůstat hodinu zalezlý ve spacáku, abych se rozehřál. Jen v hotelové restauraci bylo dostatek tepla, abychom tam mohli sedět v bundách. První den ráno jsme uviděli první osmitisícovku Kanchendzongu (8598).

Po dni aklimatizace jsme vyrazili na trek. Trek trval pět dní, v délce asi 140 km s velkými převýšeními nahoru i dolů. Vedl po nádherných hřebenech s dvěma nejvyššími body ve výškách nad 3,5 tis. metrů, ze kterých byl vždy ráno nádherný pohled na vzdálené zasněžené vrcholky. Hned druhý den jsme uviděli další osmitisícovky Lhotse a Makalu a také nejvyšší horu světa Mont Everest (8848) a tyto vrcholy byly vidět z různých pohledů po dobu celého treku. Chodili jsme spát už okolo šesté večer a vstávali jsme ještě za tmy, abychom mohli pozorovat východ slunce. V noci jsme měli velice barvité sny přerůstající v noční můry, později jsme se dozvěděli, že to je způsobeno řídkým vzduchem v tak velkých výškách. Cestou jsme také poznali, proč se u nás říká dělat bengál. Potkali jsme několik Bengálců (Bengál - jeden z mnoha států Indie rozkládající se okolo Kalkaty), kteří byli podstatně dříve slyšet než vidět, kolik dokázali udělat rámusu a řevu. Zbytek cesty z treku jsme jeli autobusem, kde na lístku bylo napsáno, že přepravce ručí pouze za zavazadla, ne za pasažéry. Autobus, se kterým by se většina lidí bála jet po rovině a nevěřili by, že může ujet víc jak kilometr, aniž by se rozpadl. Jel těsně po hraně úzké silnice tak, že z okénka na straně do údolí bylo vidět pouze o několik stovek metrů níže dno údolí. Před zatáčkou, za kterou nebylo vidět, řidič neubíral rychlost zato mohutně troubil.

Potom, co jsme se opět sešli v Kalkatě, opustili jsme poprvé Indii. Byla pro nás Evropany něco úplně jiného a hlavně nepředstavitelného. Zmínil bych se ještě o několika zajímavostech. V kinech, kterých je hlavně ve městech hrozná spousta, se fandí jako u nás na fotbale hlavnímu hrdinovi nebo rvoucím se divákům v první řadě, existuje přestávka a to, co zůstane po lidech na zemi se asi vyhazuje lopatou nebo vidlemi. Dávají spoustu amerických filmů většinou v originální verzi. Odpadkové koše byste hledali v Indii nebo Pákistánu marně, všichni se řídí heslem dojez, rozbal, dopoužívej, ale dál se s tím netahej, upusť to tam, kde zrovna jsi. Je fakt, že mnoho odpadků zlikvidují krávy, viděl jsem jednu žrát dokonce noviny. Prizpůsobili jsme se velice rychle a řídili se heslem jako ostatní. Ve vlaku bylo po hodině jízdy nastláno tak, že už nebylo kam šlápnout, naštěstí vždy po určité době vymetali vlak malí kluci, kteří si pak přišli pro dýško. Jednou se nám stalo v autobuse, že jsme zastavili ve vesnici, kde byly levné buráky a za chvíli se již špína podlahy ztrácela pod vrstvou šlupek. To je hodně zkrácená podoba toho, co jsme prožívali každý den.

Pokračování příště.

Máme máj. Asi všichni známe alespoň zkratkovitě Máchův Máj - o tom, jak byl pozdní večer, lásky čas atd.

Květen, to je také měsíc Panny Marie. No uznejte, který měsíc by se pro oslavu naší milé Paní mohl hodit lépe? A k tomu si ještě představte krásnou baziliku uprostřed jarní přírody - vlastně lesa. Kdo jste ještě neuhodli, prozradím vám, že jsme byli na pouti u Pany Marie Lomecké na Lomečku u Vodňan. A bylo tam opravdu fajn.

Takovou dobrou duší byl jako vždy otec František Hobiza. Všechny srdečně přivítal. Byli tam lidé z blízkého i vzdáleného okolí. S námi, křemežskými spotníky, jel také náš pan farář, otec Ondřej.

Hlavním celebrantem byl českobudějovický otec biskup ThDr. Antonín Liška. I na něm bylo vidět, že má Lomeček opravdu rád. Mše svatá byla sloužena venku v poutním areálu před bazilikou. Při kázání otec biskup vyzdvihl poslání Matky Boží, která přijala úlohu služebnice, přímluvkyně a také Matky dobré rady.

A co nám vlastně Maria radí? „Udělejte, co vám Ježíš řekne!" Kdyby někdo náhodou nevěděl, co nám Ježíš, náš dobrý Pastýř, říká, mám pro něho dobrou zprávu. Otevři Písmo Svaté, nejlépe evangelia, a čti. Otec Ondřej také rád poradí.

Po bohoslužbě jsme si zazpívali s mladými rytmické písničky z Hosany a pak následoval průvod po lomeckých cestách. Otec biskup tuto novou silnici i parkoviště posvětil. Na závěr jsme uctili milostnou sošku Panny Marie. Díky, Maria, za hezké odpoledne.

O původu milostné sošky vypravuje krásná legenda: Před léty ve španělském Nizozemí, žil rolník s manželkou na smrt nemocnou. Aby mohl nemocné v zimě zatopit, porazil starý strom. Sotva se dal doma do štípání, cítil, jak do čehosi zasekl a vidí malou sošku Rodičky Boží, zarostlou do kmene. Churavá manželka jej napomíná, aby sošku sklížil. Potom se před soškou modlila plna důvěry a brzy se uzdravila. Úcta podivuhodné sošky se šířila velice rychle dále a ze dřeva stromu byly vyřezány a rozdány nové sošky, té původní zcela podobné a stejně zázračné.

Belgické dějiny se r.1609 zmiňují o podobném nálezu, týkající se sošky Panny Marie de Foya, lomecké sošce podobné. Ke ctitelům P Marie de Foya patřil hrabě Karel Filip Buquoi. V r.1684 cestoval hrabě na zděděné statky do Čech a od svého švagra dostal jednu z oněch sošek. Choval ji stále při sobě, jako záruku ochrany nebeské. Když se při plavbě po moři strhla bouře, hrabě v úzkosti sliboval Matce a Bohu, že šťastně-li vyvázne postaví na některém ze svých statků Mariánskou svatyni. Bohužel smrt mu zahranila provést tento úmysl a tak umíraje prosí své syny Emanuela a Alberta, aby uskutečnili jeho slib. Dva roky po smrti otcově klade hrabě Emanuel základní kámen nové kaple, na výšině lomeckého lesa. V době stavby byla soška uložena v Chelčickém kostele. I sem se chodili poutníci poklonit Matce Boží. Na jaře r.1702 bylo již všechno přichystáno, aby milostná soška mohla být slavnostně přenesena na Lomec. Láska a vytrvalost mariánských ctitelů zvítězila. Jistě jim i Matka Boží pomáhala.

- P.A., R. F. -

V měsíci dubnu 1998 bylo spácháno na teritoriu OO P ČR Křemže celkem 10 trestných činů a 16 přestupků. Není to mnoho, ale vzhledem k lepšícímu se počasí trestná činnost v našem obvodě mírně stoupla oproti předchozím měsícům. V tomto již pro nás teplejším měsíci opětovně došlo k několika vloupání do rekreačních objektů poblíž obce Křemže, kde pobertové kradli a taktéž ničili, neboť objekty byly proti vloupání řádně zajištěny majiteli. Proto jsou také námi prováděny zvýšené kontroly motorových vozidel najíždějících do našeho obvodu, jak od Českých Budějovic, tak z okresu Prachatice, neboť již ze zkušenosti bylo zjištěno, že právě pachatelé převážně z jiných míst mají na svědomí krádeže vloupáním do rekreačních objektů.

V dubnu byla věnována pozornost silničnímu provozu, neboť se v poslední době opět zvýšila nehodovost, kde nemalou míru hrála zejména rychlost jízdy. Tyto kontroly jsou prováděny i v noční době, nepravidelně na různých místech služebního obvodu.

V přestupkovém řízení, jak jsme již uvedli, jsme ke konci měsíce šetřili 16 věcí. Jedná se převážně o majetkové přestupky, kde škoda nepřesáhne částku 2.000,- Kč. Jako příklad bychom uvedli krádež raznic na palety ve výrobně palet v osadě Chmelná. Tento objekt je poslední dobou policisty kontrolován velmi často, neboť dosud neznámý pachatel z tohoto objektu taktéž odcizil 25 ks Europalet, čímž poškozenému majiteli vznikla nemalá škoda. V přestupkovém řízení byly dále zaznamenány případy řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a jízda bez řidičského oprávnění.

Mezi trestnými činy byly zaznamenány případy krádeže vloupáním do rekreačních objektů v oblasti Smutkova strouha, kterou pachatel navštívil několikrát za sebou v jednom měsíci, přičemž zde odcizil drobnosti s minimální hodnotou. Dále byl zaznamenán případ krádeže vloupání do motorových vozidel zaparkovaných v obci Křemže, kde pachatel odcizil motorovou naftu a nářadí.

V obci Brloh byl zjištěn jako pachatel 16-tiletý mladík, který se dopustil trestného činu porušování domovní svobody, když v nočních hodinách vnikl do rodinného domku, ve kterém prošel místnosti a když narazil na majitele, kteří spokojeně spali v ložnici, odešel, aniž by cokoli odcizil. Důvod, proč toto mladík provedl, nebyl schopen vysvětlit.

V této době je prováděno šetření ve věci trestného činu pomluvy, kterého se měla dopustit cestovní kancelář z jiného okresu, která pomlouvá místní cestovní kancelář určenou pro turisty z Holandska.

Závěrem bychom chtěli opětovně poděkovat občanům za spolupráci v potírání trestné činnosti na teritoriu OO P ČR Křemže a popřát jim více sluníčka a pohody, neboť asi každý z nás si přeje, aby bylo již lépe, což pozvedne i náladu.

- Policie ČR OO Křemže -

3. pokračování - rozvoj lyžařského sportu na Křemežsku v létech 1941-1975.

V minulém čísle jsme se prošli vzpomínkami Františka Zimermana na začátky lyžování na Křemežsku. A dnes se vrátíme k rozvoji tohoto sportu do doby, kdy se Zimerman stal trenérem křemežských lyžařů.

V lednu r.1941 byl ve Křemži odstartován asi první župní přebor Sokola. Jelo se od sokolovny ke Křemežskému mlýnu, nad Chlumem, k Šimáčkovi, sjezdem k dolní hájovně, „stoupákem" k hornímu hajnému a „šůsem" po Pohlazí na holubovský mlýn, podél náhonu zpět k Doležalům a k sokolovně. Sníh byl dobrý a trať náročná jakou uměl vždy vybrat Franta Zimerman. Z 68 závodníků v osmi kategoriích křemežští obsadili 3 první místa a 5 umístnění do třetího místa. Ve starším žatstvu obsadil Mičan první místo, v starším dorostu Hořejší a v mužích zvítězil František Zimerman.

V dubnu byl ale Sokol zrušen a bylo po závodech. Zimermanové - Franta a Květa - pak závodili za Brouk + Babka (obchodní dům v ČB). Já si ještě zazávodil za školu (ref. reál. gymnasium) při přeborech jihočeských škol.

Lyžařskému sportu jsme zůstali věrní, protože zimy v létech 1941-42 a 1942-43 byly nejbohatší na sníh i ma mrazy od r.1929. Bývalo přes 1 m sněhu a mrazy klesly až na -32°C. V r.1929 tomu bylo ještě o -10°C méně.

Po zrušení Sokola se mládež pod Kletí věnovala více kolektivním sportům jako volejbalu, kopané a hokeji. Za to po válce v r.1945 nastal obrovský rozvoj sportu, jak v počtu sportovců, tak v druzích sportovních odvětví. Jen v lyžování to bylo o další 2 discipliny navíc. Byly to branné závody na lyžích se střelbou a hodem granátu na cíl a orientační závod s mapou a buzolou. Zimní branný závod byl později pojmenován na sokolský závod branné zdatnosti (SZBZ) a orientační závody jsme si zkráceně přejmenovali na orienťáky.

V té době byl již Franta Zimerman náčelníkem Sokola a trenérem křemežské mládeže a obě discipliny zařadil do našeho závodního i tréninkového programu. Takže za jedinou zimu jsme při místním okresním a krajském přeboru, kam jsme se skoro vždy probojovali, a někdy i s mistrovstvím republiky, museli v hladkých bězích na 18 km, SZBZ na 12 km a orientačních závodech nejméně na 15 km museli absolvovat za jedinou zimu 8 -10 závodů a ještě o něco více tréninkových dávek.

V lednu r. 1947 jsme se zúčastnili župního přeboru ve Vyšném, kde jsem se kvalifikoval na mistrovství republiky do Železné Rudy. Zima byla opět krásná, s mazáním lyží nebyl problém. Za to mne ale zaskočila jiná zrada. Měli jsme určené prvné starty, tak jsem si spočítal, že 20 minut mi bude stačit, když vyjedu z hotelu Prokop ke startu nad Železnou Rudou. Šel jsem si pro lyže půl hodiny před startem a zjistil, že lyžárna je zamčená a hoteliér v Železné Rudě. Musel jsem čekat a na start jsem přijel asi o 1/4 hod. déle. Na trať mě ještě pustili, ale 1/4 hodiny mě běžel již čas od pevného startu. Čas 1 hodina 30 minut 11 vteřin na 18 km mne řadil na 41. místo ze 68 závodníků. Žádná sláva, za to jsem viděl na Špičáku jak jezdí naši sjezdaři sjezd a slalom a skáčí skokani na můstku s K 40 (kritický bod 40 m).

Ve Vyšném vyhrál svoji kategorii také Jan Zimmermann z Chlumu a s ním si v dalších závodech probojovávali svá místa v reprezentaci okresu a kraje i jeho vrstevníci Jan Blažek a Sláva Troup.

Nejúspěšnějším závodníkem z křemežské líhně byl Jan Žák. Jako dorostenec již vyhrál mistrovství republiky a později trávil vojnu opět na lyžích v Dukle Liberec. Pak ještě jezdil 5 let ve státním reprezentačním družstvu. od r.1989 působil jako státní trenér Slovinského národního družstva lyžařů.

Podrobnější pojednání o činnosti Jana Žáka jsme otiskli v 10. čísle Křemežska v r. 1996. Úspěšnými závodníky křemežského Sokola, kteří se také dostali do liberecké Dukly byl Jiří Lán a Bedřich Šafank. V liberecké Dukle byli soustředěni především perspektivní závodníci s výhledem do státní reprezentace.

Abych vyjmenoval alespoň jména těch, kteří šiřili dobré jméno křemežského sportu na lyžích v rámci kraje a na mistrovstvích republiky v r.1945 musím po Frantovi Zimermanů vzpomenout na Josefa Vandu. S oběma jsem si v hlídce na sokolovských branných závodech zaběhal s dobrým výsledkem několikrát na krajských přeborech. Když přestal Vanda závodit, dali jsme dohromady hlídku s Gustou Křížem a Marcelem Ryndou. Ještě později jsem si zaběhl i s Janem Zimmermannem a Janem Blažkem. S Gustou jsme absolvovali i několik závodů na mistrovstvích republiky v Tatrách a v Liberci, kde jsme obsadili v r.1965 4. místo a dostali jsme tam skutečně bramborovou, ale pozlacenou medaili. I v Tatrách to bylo jednou 6. místo a v r.1969 na Štrbském Plese 10. místo. Asi nejčastěji v lyžování reprezentoval Jihočeský kraj na mistrovstvích republiky Jan Zimmermann z Chlumu s dobrými výsledky Jako dorostenec startoval v létech 1948 -1952 a obsazoval od 5. do 10. místa. A v kategoriích mužů v letech 1954 -1958 startoval opět několikrát v Krkonoších a v Tatrách s umístněním kolem 10. místa. K dalším reprezentantům v zimních sportech, kteří na krajských přeborech a na mistrovstvích ČSR reprezentovali dobře jižní Čechy patřili Věra a Eda Novákovi, Věra a Tomáš Chromých, bratri Jan a Josef Blažkovi z Pasíček, Jan a Marie Houškovi z Chlumu, František Hála a Bohumil Ludačka také z Chlumu. S Edou Novákem na závodech SZBZ úspěšně reprezentoval také Pavel Krigar.

Z křemežských žen a dorostenek byla velmi úspěšná Marie Krausová, Milena Zimermanová, Dáša Křížová a Božena Zemanová (Kosová). Z holubovských lyžařů doplnili jihočeskou reprezentaci Jaroslav Šimek, Jaroslav Karlíček a Věra a Jiří Bártovi.

Závodníků, kteří startovali v místních a na okresních přeborech bylo mnohem více a asi bych si již ani na všechny nevzpomněl. Při závodech nebývala ani nouze o humorné příběhy a tak se jednou na startu ve Křemži objevila 3 metráková hlídka v sestavě Ota Znamenáček, Věroslav Sklář a František Lán. Než dojeli do cíle, stačili rozhodčí spočítat výsledky ostatním závodníkům a někteří zvládli i oběd. Ale hlídka dojela!

- Z. Hořejší -

NARODILI SE NOVÍ OBČÁNCI

• Renata Sládková, Křemže 26.3.1998
• Michal Trapl, Mříč 1.4.1998

ŽIVOTNÍ JUBILEA

• Paní Marie Froňková, Stupná 91 let

NAVŽDY JSME SE ROZLOUČILI

• Pan Petr Pecka, Křemže 69 let
• Pan Karel Vochozka, Chlum 88 let
• Pan Jan Spurný, Křemže 70 let
• Paní Anna Jakubcová, Křemže 76 let

Po dubnu s jeho aprílovým počasím přichází do naší přírody květen, snad nejkrásnější měsíc v roce: Je to jediný měsíc, který má dvě pojmenování. Starší máj vzniklo z latinského maius a novější označení květen poprvé použil před více než 190 lety Josef Jungmann ve svých překladech francouzských románů. K májovému počasí se váže snad nejvíce starých lidových pranostik. Vítají květen jako počátek vegetačního období s nástupem teplého počasí:

• Březen - za kamna vlezem, duben ještě tam budem, až přijde máj, vyjdeme v háj.
• V máji se rok teple pousměje a květy vzplane.
• Slavík zpívá v háji, až za tepla v máji.

• Májový deštíček, dejž nám ho pánbíček, aby se vydařil na poli chlebíček.

Nevěříte? Věřte!

Stačí se jenom naučit se radovat z maličkostí. V současné době plné zloby, závisti a násilí je umění toto drobné štěstíčko hledat.

U dětí je to ale snadné. Jsou to duše čisté, bezelstné a co do nich „vložíte", to Vám vrátí.

Učíme se ve školce radovat z maličkostí. Dnes jsme měli třeba radost z Terezky, protože řekla krásně „r". Martínkovi se zase povedla samostatně klička a hned chtěl všem vázat boty. A co teprve radost z toho, že jsem pomohl kamarádovi a on mi poděkoval jako dospělák. To je potom štěstí, se kterým se hned dítě běží svěřit učitelce. Taky si hrajeme na dobré skutky. Co to obnáší? Jenom to, že pomáháme jeden druhému. Stačí pochvala učitelky a děti by se „přetrhly". Pak se říká, že jsou děti nevychované. Nejsou. Jsou jenom takové, čemu je naučíme, co jim ukážeme.

Největším svátkem ve školce v Chlumu je, když má někdo narozeniny. Naše nová paní kuchařka zahájila takovou tradici, že oslavenci upeče pravý dort. Nechybí ani svíčky ani fotografování. Oslavenec potom dort rozdá svým kamarádům. Taky jsme se k této příležitosti naučili pěknou píseň od pánů Svěráka a Uhlíře a oslava je prvotřídní. Přiznám se, že když nesu dort a děti zpívají, nemůžu se přidat ke zpěvu. Mám v krku takzvaný „knedlík". Paní ředitelka vše vyfotografuje, zdokumentuje. Děti se tak učí k sobě pěkně chovat, i když víme, že až povyrostou budou jiné, ale snad si na tyto chvíle a radosti někdy vzpomenou.

Chtěli bychom, aby se naše děti uměly radovat z maličkostí a byly k sobě pozorné a méně sobecké a závistivé. Tak hodně štěstíčka.

Z. Šíchová a J. Svobodová, Mařeřská škola Chlum

Dne 17.4.1998 se od 17.30 konala v restauraci na křemežském náměstí v pořadí druhá hromadná schůze Sokolů. První ustavující schůze proběhla už v lednu tohoto roku. Je tedy na snadě, že pan Zimmermann Pavel (předseda), pan Martin Janda (pokladník) a pan Šebesta (jednatel) dělají vše pro to, aby se přerušená činnost Sokola znovu obnovila. Překvapující je tedy rozpačitý přístup „skalních" Sokolů, z jejichž řad se dostavili pouze 2 členové (p. Zimmermann st. a pí. Bohatá).

Schůze měla program velmi přehledně připravený. Mluvilo se o tom, že organizace se v řadách dětí i dospělých rozrůstá (36 a 26), že se chce zaměřit na odvětví sportů dosud ve Křemži jen málo nebo vůbec provozovaných, že příjmy Sokola v tuto chvíli tvoří jen 100,- + 5,- Kč (což je členský příspěvek), oddílové příspěvky a podpora ze Župy Husovy. Jinak vše závisí na vlastních aktivitách. (Na žádost gymnastů o podporu z obce sice nebylo písemně odpovězeno, ale podpora spočívá v bezplatném užívání tělocvičny.) Co vlastně staro-nově vzniklá organizace chce dělat? Hlavně cvičit s dětmi (nářadí, atletika, plavání, míčové hry) a po té se s nimi účastnit rozmanitých soutěží, které pro ně župa připravuje (a těch je více než u ČSTV). Chce uspořádat župní přebory v atletice i ve volejbalu, dovybavit tělocvičnu (jedna duchna jen pro představu stojí 10.000,- Kč), posílat své cvičitele na nutná školení, aby jejich přístup k dětem byl profesionálnější, připravit pro děti cestu pohádkovým lesem a letní tábor, samozřejmě v neposlední řadě rozšířit členskou základnu.

A víte, co bylo možná nejdiskutovanějším tématem na závěr? Proč sportoviště, kterých je ve Křemži jako šafránu, spíš pustnou, než aby vzkvétala a zdali by zásah veletrhu dojejich způsobilosti nemohl být mírnější.

Za oddíl volejbalu bychom vás chtěli požádat o ohleduplné zacházení s nově rekonstruovaným povrchem hřiště u Sokolovny. Zvláště střepy a různé odpadky nepatří k bezpečnému provozování sportoviště.

TJ Sokol Křemže - první uspěchy Dne 25.4.1998 děti oddílu všestrannosti poprvé reprezentovaly Křemži na župních přeborech (zahrnuje oblast více okresů) a nyní již můžeme říci, že velmi úspěšně. Soutěžilo se ve sportovní gymnastice (prostná, přeskok, bradla, kladina, hrazda, nejmenší děvčata švihadla), lehké atletice(běh na 50 a 60 m, skok daleký a hod míčkem) a šplhu. A jak tedy naše děti bojovaly?
Ročník narození 1990 a 1991
žákyně - 1. Monika Pálková, 2. Kateřina Šebestová, 3. Barbora Jandová
žáci - 1. Pavel Troup, 3. Filip Hála
Ročník narození 1987 až 1989
žákyně - 1. Martina Weberová, 2. Lenka Hálová
žáci - neobsazeno
Ročník narození 1986 až 1985
žákyně - 1. Tereza Jandová, 2. Ivana Chaloupková
žáci - 1. Tomáš Cába, 2. Lubomír Bušta, 3. Jiří Cába

Naše výprava byla však ještě početnější a mimo vypsaných vítězů nás dále reprezentovala Mirka Kadlecová, Pavlína Šestáková, Filip Šandera a Tomáš Zimmermann. V kategorii starších žáků a žákyň pojedou naši nejlepší v červnu reprezentovat TJ Sokol Křemže na celorepublikový přebor České obce sokolské do Prahy a před odjezdem je čeká ještě pěkný kus práce.

Na závěr ještě jednou blahopřeji všem našim zástupcům k pěknému umístění, děkuji jim za reprezentaci Křemže a věřím, že v příštích letech budou stejně úspěšní. Poděkování platí také sponzorům -firmám Pokrývačství Bušta a Sedlářství Sládek.

Za TJ Sokol Křemže - Martin Janda

Občas zavítám do tohoto malebného městečka pod Kletí ke svému bývalému spolužákovi z českobudějovického gymnázia. Vystupuji z vlaku na úhledném nádraží, kde mě uvítají jiřičky které zde nalepily, všude, kde jen mohly, svá typická hnízda. Než se vydám na cestu pěšky musím pozdravit ještě vlaštovky, které se uhnízdily v místnosti vedle čekárny a já oceňuji snahu místních zaměstnanců, že jim včas na jaře otevřou okna a nevyhání je jako mnohde jinde.

Pak jdu pěšky od nádraží po mezích a mezi loukami, kudy si obyčejně krátím cestu, která je pro mne jedinečným zážitkem. Mám rád přírodu, která mi vždycky bystří všechny smysly a já vidím a slyším toho cestou dost k tomu, abych si připadal velmi bohatý. Tu najednou kolem mne zmateně zakrouží čmelák. Asi mu stojím v cestě, kterou pravidelně létá a potřebuje se zorientovat. A tak chvíli postojím, než si najde ten svůj směr. Nikdy ho neodháním, protože vím, že čmelák bodne v letu málokdy a to většinou jen toho, kdo mu ubližuje. Cestou si povšimnu motýlů a ptáků a jejich dost, kteří mne doprovázejí.

Za tu cestu od nádraží do města vidím skřivany, strnady, konipasy, v křoví se ozývá zelenavý budníček, který má své kupovité hnízdečko někde ukryté v kopřivách. Hromadou roští se proplétá jako myška, posléze vylétne na plaňku starého plotu a ze svého malého hrdélka vydává střízlík písničku, kterou by mohl málem konkurovat i slavíkovi.

Na stromě u autobusové zastávky proťuká suchou větev žluna zelená. Jdu kolem kapličky vedle evangelického kostela, na jejíž stříšce vegetují trsy zvonků rozkladitých, do jejichž květů zalézají malí černočervení čmeláčci jsou to dělnice čmeláka skalního. Zajdu se i podívat, jak se vede křemžským čápům a když shledám vše v pohodě, pozdravím ještě starou chráněnou moruši v parku na náměstí. Pak zamířím podle křemežského potoka, nad jehož hladinou se někdy mihne i modrozelený ledňáček. Přejdu most, pod který zalétl žlutavý konipas horský, který tam asi má své hlízdo. Dojdu k svým přátelům do Chlumu, kde se osvěžím na zahradě vždy plné ptačího zpěvu. Nějak znepokojeně se ke mně chová sameček rehka zahradního, který se může pochlubit černobílou čelenkou a oranžovou hrudí, zatímco jeho vyvolená sedí klidně a nenápadně nedaleko mne na svém hnízdě. Od stromu ke stromu poletuje krutihlav, který sbírá různý hmyz, především však mravence.

Je nádherný slunečný den a já odcházím spokojen na křemežské náměstí, kde čekávám na autobus. Mám ještě dost času, a tak si sedám na lavičku proti obchodnímu domu a vnímám pří jemnou atmosféru tohoto podhorského městečka. Na hřbet ruky mi usedá babočka kopřivová, kterou pohladím aspoň pohledem. Je to výborný opylovač květů ovocných stromů, nikomu neškodí, neboť housenka žije výhradně na kopřivách a těch je všude dost. Kolem obchodního domu poletují jiřičky a za velkého pokřiku se tu prohánějí eskadry rorýsů. Ti občas prudce uletují do větracích otvorů kousek pod okrajem ploché střechy, kde mají svá hnízda. Jsou to velmi zajímaví ptáci, kteří u nás pobývají jen tři měsíce - od začátku května do konce července.

Začátkem srpna pak odtáhnou až do jižní Afriky. Využívají hnízd vrabců, jejichž materiál vyhladí slizem v hladkou kotlinku, do níž snášejí většinou dvě bílá podlouhlá vajíčka. Mláďata jsou v hnízdě asi šest týdnů, hned pak po výletu z hnízda jsou schopna dlouhé cesty k jihu. Vrabčákům pak zbývá ještě dost času najedno vyhnízdění. Nemějme to těmto „příživníkům" za zlé. V přírodě mají také svůj význam, zejména v květnu a červnu, kdy pohubí dost škodlivého hmyzu, kterým krmí především svá mládáta. Také si myslím, že dokud tady vrabci jsou, není ještě tak zle. A napamatuji se, že by v minulosti bývaly sýpky vinou vrabců prázdné, naopak se stále mluvilo a psalo o velkých výnosech.

Přijíždí autobus a já se dost nerad loučím. Sbohem Křemže, těším se na shledanou a na to, že příště zase něco zajímavého objevím.

- Mgr. Jan Bicek -

Badmintonisté Tělovýchovné jednoty Sokol Křemže provozují svůj sport více než dvacet let. Jejich aktivita pravidelným čtenářům Křemežska jistě neunikla a mnohokrát mohli číst o úspěších či činnosti hráčů tohoto oddí1u. Po každé sezóně bilancujeme na těchto stránkách výsledky mnoha hráčů i družstev oddílu. V průběhu sezóny pak využíváme různých příležitostí, abychom přiblížili čtenářům mimořádné úspěchy některého z hráčů Křemže, kterými se zasloužil i o dobré jméno naší obce.

Takovou příležitostí je nyní úspěch Petra Holečka, který na nedávném Mistrovství České republiky hráčů do 17 let získal hned dva přebornické tituly a zakulatil tak počet svých mistrovských titulů na deset. Nezapočítáváme vítězství na různých turnajích, kterých je v sezóně několik, počítáme jen jedinou soutěž - Mistrovství republiky, kde každoročně bývají v sázce tři tituly - ve dvouhře, čtyřhře a smíšené čtyřhře. Získat během devíti let deset mistrovských titulů je úspěch, který se jen tak nepodaří.

První badmintonové krůčky udělal Petr už v osmi letech, když na treninky do tělocvičny školy následoval svého staršího bratra Jirku. Vzhledem k jeho talentu se rychle dostavily první úspěchy na regionální úrovni. Svůj první titul přeborníka republiky získal už v 10 letech - tehdy získal titul Mistra republiky ve čtyřhře v kategorii hráčů do 12 let. Další dva tituly přidal v této kategorii v dalším roce - ve dvouhře a čtyřhře. V témže roce se stal i nejmladším členem našeho žákovského družstva, které se stalo v roce 1992 Mistrem České republiky. Další tři tituly přidal Petr v kategorii čtrnáctiletých - ve dvou po sobě jdoucích sezónách získal titul ve dvouhře a dva ve čtyřhře. Mistrem republiky ve čtyřhře se stal i v kategorii do šestnácti let. Poslední dva tituly přivezl letos v dubnu z Mistrovství republiky sedmnáctiletých z Ivančic. Získal tam prvenství v obou párových disciplínách a ve dvouhře skončil na druhém místě a stal se tak nejúspěšnějším hráčem soutěže.

Je to pro hráče samotného, ale i pro jeho trenéry, rodiče i celou Křemži radostné bilancování. Přejeme mladému gymnazistovi hodně píle v tréninku, zdraví a chuti do hry. Jistě ho čekají ve sportu porážky, ale více jistě bude vítězství, která mu otevřou cestu k metám ještě vyšším než je titul Mistra České republiky.

- Dr. Koudelka -

© Sdružení Oficiálního informačního systému Český Krumlov, 2000
Počet přístupů na tuto stránku od 20. dubna 2000 : 0