ARCHIV

1999

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

Informační měsíčník Obecního úřadu v Křemži

Listopad 1999 - Číslo 11 - Ročník 9

• Z jednání obecní rady a obecního zastupitelstva
• 17.listopad
• Komunistická totalita a současná svoboda
• 17. listopad po 10 letech
• Zamyšlení
• Naši zemřelí
• Známe houby ?
• Společenská kronika
• Informace
• Vlachovo kvarteto v Křemži
• Vzpomínka na pana Václava Jankovského
• Gottwald a Lenin na návštěvě ve Mříči

16. schůze obecní rady se konala dne 18. 10. 1999 společně s pracovní poradou obecního zastupitelstva, které se zúčastnili všichni zastupitelé. Po provedené kontrole plnění úkolů z minulých schůzí bylo OZ doporučeno vybudování odstavného parkovistě v ulici Nový Doubek, prodej stavební parcely na výstavbu garáže ve Starostenské ulici, směnu cesty u Čs. kostela za kanalizační přípojku, nákup jiného (ojetého) osobního automobilu za starého Fiata, bezplatné zapůjčení stanu na akci pro děti z dětských domovů dne 30.10.99, složení inventurních komisí na provedení inventarizace obecního majetku, pronájem části bývalého obecního úřadu pro prodejnu levného textilu a další.

Dále se zastupitelé seznámili s novými problémy, které bude nutno řešit, jako např. vyhláška o chovu domácího zvířectva, provozování kanalizace VaKem, vhodnější prostory pro umístění ZUŠ, povinné výuky anglického jazyka v základní škole, využití budovy kina, obsazení uvolněného místa knihovnice od 1. 1. 2000 a jiné.

-Lin-

Pokud si vzpomínám na události kolem 17. listopadu 1989, pak mi utkvěly v paměti více vzpomínky na události, které se odehrály v krumlovské nemocnici a Č. Krumlově samém. Tehdy jsem byl poměrně dobře informován z vysílání Radia svobodná Evropa a z rakouské televize, kterou jsem sledoval již léta. Jeden mladý kolega, který tehdy na našem oddělení pracoval, byl přímo svědkem událostí na Národní třídě.

Byla to doba velmi vzrušená, dramatická, plná nadějí na skutečnou svobodu politickou i osobní.

Někteří kolegové jezdili následující dny po 17. listopadu na demonstrace v Praze a pak nás druhý den o dění informovali. Vzpomínám na hezkou příhodu, která se udála myslím v pondělí. Bylo kolem deváté hodiny večerní a já jsem operoval s kolegou - byla to nějaká akutní operace. Zazvonil telefon a sestra zvedla sluchátko a vyřizovala mi vzkaz jednoho kolegy, který byl právě na demonstraci v Praze. Tento plný nadšení a povzbuzen atmosférou davu vzkazoval, že to prasklo, že již vím co. Tato informace byla však přijata bez nadšení, spíše s nedůvěrou. Jaký to byl rozdíl v náladě komunistické diktatury zde ve vzdáleném Krumlově a v již dávno vzrušené Praze. Říkal jsem si v duchu - kéž by to byla pravda.

Nicméně ve čtvrtek v týdnu po 17. listoeadu se chystala na náměstí v Č. Krumlově demonstrace. Atmosféra byla vzrušená, nervozní, napjatá. Bylo velmi chladno, poletoval sníh, šeřilo se. Na náměstí pod podloubím postávalo několik policistů a z okna radnice bylo dění na náměstí filmováno na videokameru. Úvodem vystoupili studenti z Prahy a vyzvali shromážděné k podpoře svého konání a o událostech na Národní třídě. Vystoupilo mnoho řečníků. Též někteří lékaři nemocnice a krumlovského okresu chtěli vyjádřit podporu studentům a výraz znepokojení nad zásahem policie proti demonstraci na Národní třídě. Nakonec jsme se rozhodli, že provolání pronesu já, asi proto, že mám silný hlas. V ten moment jsem si ani neuvědomoval nebezpečí, které by mohlo vyplynout a ohrozit mě a celou moji rodinu. Převládlo asi nadšení a odhodlání pro svobodu nad osobním strachem.

Na shromáždění promluvil též katolický kněz, tehdy Křemežšták, P. František Hranáč. Když jsme se pak vraceli automobilem do Křemže, nebyli jsme ještě naplněni přílišným optimismem, měli jsme strach.

Samozřejmě jsem byl povolán druhý den v pátek na pověstný kobereček k tehdejší ředitelce nemocnice a musel jsem slíbit, že vyhlášená generální stávka proběhne na chirurgii a v nemocnici v klidu a bez ohrožení zdraví pacientů, což jsme ostatně všichni považovali za přirozené.

Vždy večer v době hlavního zpravodajství jsem sledoval současně vysílání československé televize a rakouské televize na dvou aparátech - vysílání bylo tehdy bohužel ve stejný čas. Proč jsem se tehdy spontánně revolučního dění zúčastnil? Šlo mi hlavně a především o skutečnou parlamentní demokracii, svobodu slova a volného pohybu. Že nebude vše jen růžové, jsem věděl již tehdy.

Platí však ostatně slova Karla Havlíčka Borovského, že lidé nechtějí ani tak svobodu, jako klid, což komunisté dobře věděli. Tento mrtvolný klid já však nechci. Ještě dnes děkuji mladým lidem, že se tato změna podařila, nám starším asi chyběla odvaha. Přeji si, abychom neměli krátkou paměť.

- Dr. Zdeněk Hotař -

Nechci jen bezúčelně připomínat období 40 let komunistické totality, teror padesátých let a nevinné oběti, ale chci jen porovnat vše s nabytou svobodou před deseti lety. Byla to tehdy přinejmenším doba názorového potlačování, přetvářky, udavačství a pak persekucí, bezdůvodného zatýkání, věznění a utrpení mnohých rodin. Pravda a kritika byly potlačovány a trestány. Svoboda slova mohla nastoupit u nás až po listopadu 1989, kdy začaly vycházet noviny Občanského fóra a od 1. března 1990 Zpravodaj Křemežska. K názorového útlaku patřil i útlak církví. Připomeňme jen P. Josefa Knížete, který před nástupem v naší farnosti byl vězněn a měl nějaký čas zákaz působit jako kněz.

Podobně byl pronásledován i farář Církve československé - husitské, který byl povolán do pracovního tábora a rovněž nějaký čas nesměl vykonávat své kněžské povolání. Jeho manželka - učitelka nesměla učit. Stejně tak jsem byl i já propuštěn ze školství, poněvadž jsem místo marxistické ideologie se hlásil ke křesťanskému názoru. Vůbec na školství a výchovu nové generace se komunistický režim silně zaměřil. Neměli to proto lehké ani rodiče, kteří přihlásili své děti na náboženství, ani děti samy, když končily svou školní docházku. A kolik dalších našich občanů, kteří upadli z různých důvodů v nepřízeň místních komunistů byli sledování, šikanováni a Místním národním výborem navrženi do pracovních táborů. Jimi prošlo z naší obce deset mladých, ale i dost starších otců rodin. Otrockou práci v nich mohou potvrdit z naší obce dosud žijící: Otto Spurný, František Doležal, Jan Rosenfelder z Křemže a Vojtěch Marek ze Chmelné (podle okr. evidence ing. Podruha). A kolik našich občanů bylo z politických důvodů uvězněno. Po Pražském jaru a za tzv. normalisace komunisté vypracovali „Centrální evidenci představitelů a exponentů pravice", do které z naší obce byl zahrnut „Marcel Rynda jako někdejší uvolněný předseda MNV z r. 1968 a František Nejedlý v téže době jmenován zástupcem ředitele školy v Brloze". Podle pokynů jsme měli my, v seznamu uvedení být při jakémkoliv ohrožení socialismu u nás ihned zajištěni. Tak všemi možnými prostředky si komunisté snažili u nás udržet svou totalitní nadvládu. Taková tedy byla „svoboda" názorového přesvědčení.

Bylo však zde i okrádání občanů o jejich movitý a nemovitý majetek. V době kampaně vytváření Jednotných zemědělských družstev se režim zaměřil na větší rolnická hospodářství: Persekuce, nesmyslné pokuty a nakonec likvidace. Z naší obce byli vystěhováni František Rypota z Bohouškovic, Jan Eibl ze Stupné, Marie Bukovská a Stanislav Bůžek z Chlumečka a ing. Jaroslav Hořejší z Chlumu. Celé jejich hospodářství se stávajícím živým a mrtvým inventářem bylo přiděleno místním JZD. Byly zabrány bez náhrady i objekty a domy. Uvádím jako příklad pilu rodiny Klímů ve Mříči, dům rodiny Mašků na náměstí, dům dr. Maška přidělen OÚNZ, rodiny Hrubešů v Chlumu a jiné.

Zlikvidováni byli po únoru 1948 také všichni živnostníci a jejich vybavení a zařízení v mnoha případech bylo zabaveno. A bylo jich v naší obci dost. Uvažme, že v každé vesnici byl kovář, hostinec, v Křemži bylo osm obchodníků, 5 řezníků, 2 pekaři, 2 holiči, kadeřnice, bednář, výrobci dřevěného zboží - hlavně v Chlumu - koláři, krejčí, švadleny a možná i jiní další. Tito všichni buď museli ukončit své podnikání nebo pokud chtěli dál pracovat ve svém oboru, zařadit se do komunálních služeb obce nebo do jiných společenstev a organizací. Všichni zemědělci v naší obci byli postupně „nahnáni" při přesvědčovacích akcích do Jednotných zemědělských družstev, do kterých musili vložiti veškerý svůj živý a mrtvý inventář. Zde jim byla vzata láska ke zděděné půdě, radost z práce a náhradou v prvních počátcích JZD poskytovány i bídné výdělky.

Před deseti lety - 17 . listopadu - „čas oponou trhnul a změněn svět" (z básně J. Nerudy. Romance o jaře 1848): Konec nadvlády komunismu. Snažíme se napravit jím napáchané křivdy. Byli rehabilitováni ti, jimž bylo ublíženo. V restituci byl vrácen zcizený majetek: budovy, pozemky, podniky, v roce 1992 lesy a bylo umožněno všem svobodně podnikat v oboru, který jim je blízký. Za prvních pět let postupně rozjelo své podnikání v naší obci přes 30 řemeslníků a živnostníků a 10 větších podnikatelů, kteří by své schopnosti nebyli nikdy mohli za minulého režimu uplatnit. V obci máme dnes 15 obchodů s potravinami a průmyslovým zbožím. Některé živnosti časem zanikly, jiné nové se otevřely. Je stálý svobodný pohyb, nikým neřízený (jak tomu bylo za totality). Transformace zdejšího jednotného zemědělského družstva - nyní Zemědělského družstva - přinesla pro jeho členy a majitele půdy mnohé změny. Uplatnila se v praxi i možnost z družstva vystoupit, vzít si náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář a soukromě hospodařit. Této možnosti u nás využilo dosud 12 zemědělců, ktéří hospodaří soukromě, samostatně.

Otevřeli jsme se světu. Drátěné zátarasy na hranicích po listopadu byly rychle odstraněny a nastala již před vánocemi možnost svobodně cestovat do zemí, o kterých jsme dosud toho málo věděli a které nám minulý režim líčil spíše v černých barvách. Naše zájezdy vedly zpočátku hlavně do Rakouska, Zastupitelstvo obce navázalo kontakt s rakouskou Kremží (Krems). Naproti tomu se u nás objevil vyšší turistický ruch, který si vyžádal nové ubytovací prostory. Otevřely se nové penziony a ubytovací možnosti v soukromých domech.

Tak, jak tomu je v ostatním svobodném světě, mohou si naši občané zvolit svého lékaře i svou nemocnici.

Všechny tyto jevy nastoupené cesty k demokracii se vyvíjely samovolně tak, jak doba a potřeby našich občanů to vyžadovaly - nezaváděny a neřízeny „shora" jak tomu bývalo za „řízeného hospodářství".

Nutné však bylo co nejdříve po pádu komunistického režimu zasáhnout do školství tak, aby byla zajištěna správná výchova našich děti v demokratickém duchu a v pravdě. Nebylo možno trpět, aby dál byly děti infikovány jedem marx-leninismu, kterým byly prosáklé učebnice a napomáhalo tomu i vedení školy a bohužel i někteří učitelé. Bylo proto nutno vyměnit na vedoucích místech nomenklaturní kádry v řádných konkursech, řízených ONV a školským referátem. Základní škola v Křemži byla výjimkou v našem okrese, že nečekala na konkursní řízení a ve shodě si učitelský sbor školy rozhodl o novém vedení školy sám. Tak v plném porozumění nastoupila správnou cestu výuka dětí na naší škole.

Věřme, že výchova naší mladé generace v pravdě a správném duchu je nám zárukou, že jednou budeme státem s vyspělou demokracií s ekonomickou prosperitou bez osobních sobeckých zájmů a drzého obohacování se těch, kteří zaujímají vyšší postavení, že ve vnitřní politice nebude vzájemné stranické napadání, ale místo něho nastoupí spolupráce všech, kteří budou mít na zřeteli prospěch celého národa.

A poněvadž je „Historie učitelkou života" (M.T.Cicero), mějme vždy v našem národě na paměti, že zde byla čtyřicetiletá komunistická totalita se všemi jejími nezdravými jevy a terorem padesátých let. Tím spíše si budeme vážit dnešní demokracie, i když má své nedostatky.

Věřme však jako optimisté, že i z nich jednou vyrosteme.

- F. Nejedlý -

17.11.1989 - mezník v novodobých dějinách naší vlasti znamenal začátek veliké přeměny, ke které došlo i v naší obci. Po mnoha bouřlivých setkáních občanů došlo k rekonstrukci místního národního výboru, který byl přímo podřízen okresnímu a krajskému národnímu výboru a řídil se jejich direktivami, pod vedením tehdy jediné vládnoucí strany KSČ. Občané pochopili, že nadešel čas, kdy si budou moci o své budoucnosti, ať v soukromí či ve společenství v obci a ve státě, rozhodovat sami. Byly zakládány nebo obnovovány nové politické strany, spolky a sdružení, jejichž činnost byla násilně totalitním režimem přerušena.

Tak se ve Křemži u „kulatého stolu" krátce po revoluci, sešli zástupci strany ČSL, Československé strany socialistické, KSČ, Čs. strany zemědělské, zástupci Národní fronty a sdružení občanů Občanského fóra a dohodli se na novém složení celého MNV (poslanců, rady, komisí) a nových poslanců ONV.

Na veřejném plenárním zasedání MNV Křemže, které se konalo 20. 2. 1990 byl volbou doplněn poslanecký sbor, na místa 16 poslanců, kteří ze své funkce dobrovolně odstoupili, bylo na návrh OF zvoleno 15 nových poslanců a rada MNV. Do čela MNV byl kooptován ing. Miloslav Podhola - předseda, zástupce ČSL - Jan Trapl místopředseda, tajemníkem zůstal člen KSČ Karel Vosika, dalšími členy rady byli: VI. Šebesta - bezpartijní, J. Stráský - bezpartijní, Ing. K. Přibík - KSČ, dr. B. Tichavová - bezpartijní, M. Znamenáčková - bezpartijní, VI. Sklář - ČSS, JUDr. P. Žižka - bezpartijní, Fr. Plánský - bezpartijní. Do funkce poslanců ONV Č. Krumlov byli z Křemže zvoleni: Fr. Nejedlý - místopředseda ONV, dr. Zdeněk Hotař a Jaromír Bartoš. Toto nové vedení obce začalo plnit úkoly vzešlé z požadavků občanů, na základě několika anket uspořádaných OF. Byla urychleně dokončena výstavba Domu služeb, opraven taras v ulici Pod Jáníčkem a začaly se připravovat, po více jak čtyřiceti letech, první svobodné volby. Politické strany a občanské hnutí začaly připravovat své volební programy, na základě kterých se snažily přesvědčit občany k volbě svých zástupců.

Nový zákon o obcích stanovil nové postavení obcí, které se staly naprosto samostatným na nikom nezávislým právním subjektem, přímo řízeným občany v obci trvale bydlícími. Národní výbory se změnily na obecní úřady a jejich pracovníci přestali být zaměstnanci ONV a stali se zaměstnanci obce.

Do listopadových komunálních voleb přihlásilo 6 stran své kandidáty, ze kterých 3 - OF, ČSSD, ČSS - vytvořily koalici, a objevil se i 1 nezávislý kandidát. Ve svobodných volbách, kterých se zúčastnilo 90,2 % voličů, bylo zvoleno nové patnáctičlenné obecní zastupitelstvo, které si dále zvolilo starostu (ing. Miloslav Podhola - OF), místostarostu (Jan Trapl - ČSL) a další 3 členy obecní rady (Mgr. Jana Cipínová - OF, MUDr. Zdeněk Hotař - ČSL, ing. Josef Mejzlík - OF). Dalšími členy obecního zastupitelstva byli Pavel Krigar - OF, Václava Bartošová - OF, MUDr. Petr Mašek ČSL, ing. Jiří Zimmermann - ČSL, Jaroslav Plánský - ČSZ, Marie Koubová - ČSZ, MVDr.Jan Malásek - ČSZ, Karel Vosika - KSČ, ing. Ota Šandera - KSČ, ing. Zdeněk Šebesta - nezávislý. Ke změně došlo i na Obecním úřadě, kde se stal novým tajemníkem Jan Linha a byla provedena redukce počtu pracovníků. Byly zřízeny nové komise a následně, aby stavebníci nemuseli dojíždět do Č. Krumlova, i stavební úřad.

A tak s novými lidmi a elánem bylo přistoupeno k plnění nových úkolů v obci. Vezmeme-li v úvahu, že obec si v novém tržním hospodářství musela zajišťovat veškeré finance sama, není toho málo, co se ve Křemži podařilo zajistit. Jmenuji pouze ty největší akce jako je kanalizace a ČOV ve Mříči a ve Křemži, plynofikace obcí, rekonstrukce staré školy na radnici (čímž jsou vytvořeny podmínky pro přiblížení státní správy občanům) a v neposlední řadě Křemežský veletrh. Existuje řada dalších drobnějších úkolů, ale rovněž i řada úkolů, které se z různých důvodů nepodařilo zrealizovat. Byly navázány přátelské styky se zahraničím (Krems an der Donau - Rakousko a Kirchlindach Švýcarsko).

Je samozřejmě ještě mnoho úkolů, které musí obec do budoucna řešit, ale pokud bilancujeme minulých deset let v obci, rozhodně není za co se stydět. Křemže se vydala tím správným směrem a věřme, že již nikdy ani obec, ani celá naše společnost „nesejde z cesty" a nebude se opakovat temná minulost.

- J. Linha -

Oslovena redakční radou Křemežska vrátím se nejprve (tak trochu nedobrovolně) ve vzpomínkách 10 let zpátky do období těsně po 17. listopadu 1989.

Zprávy o událostech v Praze nás zastihly z radia v noci uprostřed rozehrané partie žolíků. Nikdo z nás nevěnoval zprávám příliš pozornosti až do chvíle, kdy se podařilo naladit jakousi rakouskou stanici se zcela odlišným líčením událostí na Národní třídě. Kdosi žertem prohodil, jestli vyjedeme směrem na jih ještě v noci, nebo až ráno a jestli máme vůbec dost benzínu.

Nechci popisovat děje dnů nadcházejících, kdo má o tuto nesmírně důležitou etapu naší nové historie zájem jistě ví, kde je možno se dozvědět víc: jedním ze zdrojů je i kronika OF ve Křemži, kde jsou zaznamenány všechny důležité informace a už dnes mají historickou hodnotu. Je až neuvěřitelné s jakou odhodlaností přidat se k Praze, s jakým nadšením a s jakou důvěrou v pražské studenty a disidenty jsme přijímali následující týden zejména zahraniční zprávy. To, že už v neděli 26.11. vystoupila řada Křemežšťáků a veřejně se přihlásili k hnutí Občanské fórum bylo jen přirozeným důsledkem toho, jak každý z oněch pár prvních aktivistů prožíval převratné události a co od nich očekával. V tom očekávání jsme byli zajedno - skončit s diktátem a nadřazeností komunistů, získat svobodu. To, že před farou stála jakási podezřelá Volha s ještě podezřelejším řidičem už nás nemohlo zastrašit. Pro mě osobně byla mottem představa, že přichází šance udělat něco konkrétního pro naše děti. Kdo z nás mohl tehdy vědět, že změny budou platit i pro naši generaci - že události budou mít tak rychlý až překotný spád a vyvrcholí už za 1/2 roku prvními svobodnými volbami? To, že už 16.12.1989 byla na faře 3. schůzka OF s hlavním bodem jednání svolat do kina křemežskou veřejnost s cílem dosáhnout změn ve vedení obce je jen důkazem, že toho roku ne Vánoce a příprava dárků, ale věci vpravdě veřejné a zásadní, zaměstnávaly naši mysl a my jsme s plným nasazením věnovali dění v obci i státě všechen volný čas.

Den za dnem přinášel nové uvolnění a sílil naději, že naše vlast už nebude vězením pod diktátem z Moskvy a že budeme mít právo rozhodovat sami o sobě, at již jako jednotlivci, tak i společnost. Tyto naděje se brzy staly skutečností a začala nová etapa v historii českých a slovenských zemí. Etapa zatím složitá, plná nadšení i rozčarování, důvěry a zklamání,vítězství i proher, obdivu i proklínání - etapa, pro niž je nejnespravedlivějším a naprosto hloupým hodnocení mnohých, „že za komunistů bylo líp". Jak komu a podle jeho stupnice priorit a hodnot.

Nebyli jsme a dosud nejsme připraveni chovat se ani jako jednotlivci, ani jako stát tak, abychom byli rovni vyspělým demokratickým zemím. Z obyčejných úředníků se doslova přes noc stali ředitelé velkých podniků, z lékařů jsou politikové, z řady nevýznamných emigrantů poradci atd. - amatérismus, který ve světě nemá obdoby. Slušnost a diplomacie politiků na všech úrovních se řídí ne konvencí a pravidly, ale intuicí, různorodou náklonností, snad i momentální náladou. Skandály, sliby, lži, bezkoncepčnost - to je současný stav naší společnosti 10 let poté, co se „vláda vrátila do rukou tvých, ó lide český". Tak to alespoň opakovali ti, co ve frontě na funkce už byli daleko před tebou, obyčejný a důvěřivý člověče. Kariéristi a včas informovaní aparátníci zmodernisovali svůj šatník a jsou to dál oni, kdo tahají za šňůry pimprlat v současném českém politickém i hospodářském divadle.

A lid český se zase bojí, aby třeba děti neměly ve škole potíže, aby nikdo moc nevyčníval z řady, aby byl klid. Jsem přesvědčena, že jde o klid před další bouří - kdo ale tentokrát zvedne hlavu?

- Helena Bendová -

Svátky zemřelých - Všech svatých a Dušiček jsou v kalendáři velmi vhodně zasazeny na první dny měsíce listopadu. V této době všechno, co v přírodě od jara, přes léto bujelo a zářilo krásou hyne a celá příroda postupně usíná ke spánku. Toto je symbolické i pro život člověka, který je součástí přírody a žije v ní a s ní. Už odedávna, od dob pohanských, je člověku urozena úcta k zemřelým. Také církev katolická již před tisíci lety zavedla postupně v kulturní Evropě oba svátky věnované zemřelým. Popud k tomu vyšel z kláštera Cluny, kde jeho opat poprvé zavedl svátek Dušiček v roce 998.

Také Keltové, kteří před námi zde sídlili, měli svou vzpomínku "dušičkovou". Na hrobech zemřelých zapalovali ohně k jejich uctění. Z tohoto zřejmě pochází současný zvyk zapalování svíček, což pro křesfany je symbolem „věčného světla". Už v těchto dobách se u většiny evropských národů pohřbívalo do země a tento způsob pohřbívání se stal všeobecným i u nás a samozřejmým po celé předchozí staletí.

Zpopelňování zemřelých v krematoriích je novějšího data. První krematorium na světě bylo postaveno v Miláně v roce 1876. V Čechách bylo jako první dáno do provozu po první Světové válce v Liberci. V českobudějovickém krematoriu - v tom původním u hřbitovní brány - bylo započato se zpopelňováním v roce 1925. Tento způsob rozloučení se zesnulými se stále víc a více vžívá hlavně po poslední světové válce. Také na našem Křemežsku převládají pohřby žehem v českobudějovickém krematoriu. V posledních letech jen každý šestý zemřelý má tradiční pohřeb na našem hřbitově do země. Za tím účelem se proto také začal stavět pod hřbitovem v roce 1964 urnový háj. Celá akce se však zastavila a zdá se, že pro urny s popelem našich zemřelých postačuje náš hřbitov. Velmi vkusně a účelně vyřešila uložení uren naše Církev československá-husitská v kolumbariu Husova sboru.

Pro zajímavost závěrem uvedu, jaký tvrdý zásah do pohřbívání zemřelých nařídil velký reformátor císař Josef II z 23. září 1784. Budu doslova citovat z Pamětí venkovského písmáka Františka Jana Vaváka z Milčic: „Hřbitov, kde se mezi stavením nachází, má se zničemniti a jiný za městem nebo za vsí vyvoliti, ohraditi a v prostřed kříž postaviti a tu se budoucně mrtvá těla mají klásti. Však ale bez truhel, toliko v plátně zašité aneb jako v pyli nějakém zaobalené má být v hrobě vloženo a vápnem nehašeným posypáno. Také truhla obecní trojí velikostí býti má, malá, větší a největší, která má do domu mrtvého přinešena, tělo do ní vložené a ku pohřbu v ní donešené a do hrobu vložené býti. Dno pak při té truhle jako dvířce nějaké má se otevříti, takže když ona zase vzhůru z hrobu vytažena bude, tělo tam zůstane. Hrob každý má býti tři lokte dlouhý (1 loket = 47 cm) a tak též hluboký, item dva lokte široký a jeden od druhého na dva lokte daleko."

"Poněvadž pak zde v zemi naší (uvádí dál J. Vavák) mezi dobrými chvalitebnými a poctivými zvyky i ten starodávný poctivý zvyk jest, těla mrtvá v truhlách pohřbívati, protož všichni napořád lidé i odpadlíci - neradi tuto proměnu slyšeli, proti tomu žehrali, zvláště pak ženy, když se to v kostelích prohlašovalo až kvůli tomu plakaly a jakousi vnitřní truchlivou pohnutku na sobě znáti daly."

Z historie je známo, že reptání proti tomuto patentu se stávalo veřejným, hlavně venkovský lid a kněžstvo se nechtělo podrobit, takže v některých místech musely při pohřbech asistovat celé bataliony nebo kompanie vojska a někdy docházelo i ke krveprolití. Protože se už nevědělo, jak nespokojenost lidu uklidnit, bylo dvorním dekretem ze dne 20. ledna 1785 povoleno: buďto v truhle, aneb bez ní v pytli se dáti pohřbíti. Hřbitovy ale za městem a za vsí býti mají."

- F. Nejedlý -

Otazník v nadpise má však svůj smysl ... Je sice pravda, že sbíráme hříbky, babky, suchohřiby či masáky, ale tak nějak málo si uvědomujeme, jak houby do celého koloběhu přírody patří. Houby hrají především hlavní a nezastupitelnou úlohu při rozkladu organických hmot rozkladem lignocelulózních sloučenin rostlinných zbytků a tím se podílejí jako vysoce důležití činitelé na půdotvorném procesu. Některé druhy hub jsou významné svou biochemickou aktivitou jako producenti antibiotik, cytostatických látek, barviv a jiných látek používaných i v lékařství. Svými tvary a pestrými barvami přispívají k oživení lesního prostředí a zvyšují tak i psychologicky významnou rekreační funkci lesa.

Tak nějak se již v našich myslích vžilo,. že si máme vážit naší květeny, dokonce, že i některé květiny jsou vzácné, jsou ozdobou naši přírody a máme je chránit a tak po nich nedupeme a neničíme je. Houby jsou však v tomto pojetí na posledním místě. Po invazi do lesních kultur, kterou jsme letos zažili na některých místech hojnějšího výskytu hřibů, nacházíme ostatní houby poničené, rozkopané. Ke všemu při negativním vlivu na houby a přírodu obecně přispívá celý negativní soubor civilizačních procesů ovlivňující ve špatném smyslu naši přírodu. Jsou to kyselé spady až po přímé průmyslové zásahy do přírody. Tak zanikají i lokality kde se vyskytovaly některé vzácné druhy jak naší květeny, tak hub.

Chcete příklad ? - na dřevoskladu jistého podniku se vyskytovala jediná lokalita výskytu v našem okrese vzácné houby - kačenky náprstkovité. Nevadil jí běžný provoz dokud se plochy nezačaly betonovat a jiným způsobem upravovat. Jistě šlo o vlastníka pozemku a zásah na jeho majetku - ale?

Můžeme jmenovat i celou další řadu nepříznivých vlivů na výskyt hub - je to i důsledek nadměrné

ho sběru hub a tím vysbírání plodnic nutných k další reprodukci svými výtrusy, pak také žádný houbař neodolá, aby nevydoloval do hloubky půdy zakořenělého hříbka či křemenáče, tím ovšem potrhá a odkryje podhoubí, které tím zaniká. Ruku na srdce - děláte to také tak? Řekněte na omluvu - když ho tam nechám vyrůst, tak ho sebere někdo jiný a ten velký, ten musím vzít, aby každý ho viděl, ponechme však fakt, že ho pak doma vyhodí.

Jsou státy kde je již sběr hub regulován předpisy: je dovoleno chodit na sběr jen určité dny, případně je limitováno množství, které může sběratel brát.

A těch faktorů dalších je mnoho, vyhrabávání steliva - hrabanky, používání chemických prostředků v lese - insekticidů a pod., mechanická těžba dřeva atd. atd.

A tak se dostáváme k nutnosti ochrany hub. Těžko nutit běžného občana, aby se naučil znát vzácné druhy ať už květin či hub, vždyť sotva zná ty běžné! Vyžaduje to výchovu od mládí, abychom si přírody vážili a nezasahovali zbytečně rušivě v jakémkoliv směru. Je jasné, že je třeba chránit celou přírodu, se zánikem těch lokalit, kterých zaniká i vše co se tam vyskytovalo.

A snad perlička nakonec - hřib satan (ponechme stranou, že tímto názvem jmenuje leckdo cokoli co satanem není) se vyskytuje v celém Jihočeském kraji jen na jediném místě a to na ploše sotva 50 x 20 metrů a toto místo je v okrese Český Krumlov. Měl by být proto pro tento svůj vzácný výskyt chráněn!

- Jegorov -

NARODILI SE NOVÍ OBČÁNCI

• Milan IHNAČÁK, Chlum - 22. 10. 1999
• Monika KRIGAROVÁ, Křemže - 26. 10. 1999

ŽIVOTNÍ JUBILEA

• Pan Jan ŘÍČAŘ, Stupná - 75 let
• Pan Jan PFEFRLE Chmelná - 80 let
• Paní Kateřina ŠIMKOVÁ, Chmelná - 80 let
• Paní Eleonora ANDERLOVÁ, Křemže - 85 let
• Pan František JÍLEK, Loučej - 85 let
• Paní Terezie HUBENÁ, Mříč - 91 let
• Paní Kristina STROPKOVÁ, Chlum - 92 let

NAVŽDY JSME SE ROZLOUČILI

• Vlasta SKLÁŘOVÁ, Křemže
• Marie BARTOŠOVÁ, Křemže
• Václav JANKOVSKÝ, Křemže

Videokazeta „S Budvarkou v Podkletí" byla na základě reklamace starostů zúčastněných obcí stažena z prodeje a upravena. Novou videokazetu můžete zakoupit na Obecním úřadu Křemže nebo v trafice na Náměstí ve Křemži za 240,- Kč. Pokud jste si videokazetu již zakoupili na veletrhu, máte možnost si ji vyměnit za novou verzi na obecním úřadě. Nezapomeňte, Vánoce se blíží a videokazeta s pozváním do našeho Podkletí může být právě tím vhodným dárkem pro vaše blízké.

Až neuvěřitelně znělo 3. října 1999 v neděli odpoledne pozvání místního rozhlasu do sálu radnice Křemže na večerní koncert VLACHOVA KVARTETA PRAHA. Uvěřil jsem, přišel a žasnul - byla to pravda.

Večerní nevlídné počasí naší rodinu neodradilo a s nedočkavostí jsme se vypravili. Do začátku koncertu chybělo jen několik minut. V sále seděli jen dva posluchači. K tomu přibyla naše tříčlenná rodina, a to bylo vše. To na Křemži a okolí bylo opravdu málo. Smíšený pocit ze mne spadnul až když se sálek začal zaplňovat dalšími dovezenými posluchači.

Teprve před zahájením jsem se mohl seznámit s programem smyčcového kvarteta, s jeho obsazením a uměleckou drahou. Podle mého náhledu nic lepšího jsem si nemohl přát. Skutečnost však vysoko předčila mé očekávání.

Antonín Dvořák vyzněl nádherně, Leoš Janáček překvapil odlišnými vyjadřovacími prostředky, spletí tónů a barev i perfektním provedením. Poslední skladba, Bedřicha Smetany „Z mého života" byla vyvrcholením večera s nezapomenutelnými dojmy a hlubokými zážitky jak pojetím, tak i mistrovským způsobem provedení.

Byl to tedy neskutečně krásný nezapomenutelný večer k němuž dopomohlo i krásné prostředí a akustika sálu radnice v naší obci. I když koncert Vlachova kvarteta byl připravován pro jiné místo, je nutno vyjádřit uznání zástupcům obce Křemže za to, že umožnili bezplatný přístup na tento koncert smyčcového kvarteta. Předpokládám, že takto organizovaná akce nebude poslední a že se posluchači v naší obci častěji budou setkávat v sále radnice s dalšími komorními soubory.

- Stanislav Jakeš -

Měsíc po pohřbu pana Ady Doška odešel 16.10.1999 další z křemežských hudebníků pan Václav Jankovský.

Narodil se v rodině, ve které otec i synové hrávali v kapele taneční a národní písně. Pan Jankovský se učil hrát na chromatiku sám jen podle sluchu a již ve školním věku hrával na svatbách. Otec musel před ním harmoniku schovávat, aby malý Václav neměl problémy ve škole.

V dospělosti hrál v různých kapelách, kdy hlavně po válce, v létech 1945 - 48, mládež doháněla zameškané taneční zábavy, které byly po dobu protektorátu zakázány. V té době byla kapela bratří Jankovských proslavená svým širokým repertoárem, neboť po příchodu americké armády se směs tuzemských písniček jako byly polky, valčíky tanga a slowfoxy rozšířila ještě o swing, bugy-bugy a charleston. To vše kapela Jankovských nabízela v živém rytmu moderních tanců a při zábavách střídala s melodičností tang a valtzů. Mnohdy k rozhodnutí kam jít v sobotu tančit stačilo, že na konci plakátu byla poznámka: „Hraje kapela p. Jankovského."

V poslední době hráli ve skupině „Voraři", s kterou natočili na kazety velký počet starých i novějších písní.

Pan Václav Jankovský se zúčastňoval soutěží heligonkářů v Besednici. Koncerty pořádali jihočeští heligonkáři na paměť zedníků, kteří ve 30. letech zahynuli v Praze Na Poříčí, kde se zřítil nedostavěný dům a několik zedníků z Besednice v troskách zůstalo.

Letos po 3. zahajovací písni 16.10. ve 20.30 hodin v Besednici pan Jankovský s chromatikou v ruce na selhání srdeční činnosti zemřel.
Čest jeho památce.

- Z. Hořejší -

Víte o tom, že nás poctili svou vzácnou návštěvou soudruzi, kteří se krvavě zapsali do dějin svých národů - Gottwald a Lenin? Nedivíme se Gottwaldovi, že si přál vidět Křemežsko. Vždyť, když se mu podařilo uchvátit moc, komunisté na MNV v Křemži a v Holubově ho z vděčnosti jmenovali čestným občanem v obou obcích. Dokonce i křemežské náměstí neslo jeho jméno, aby měl opravdu dost.

Právě před deseti lety padla i u nás nadvláda jejich pochybeného a nelidského režimu a ideologie. Nyní stojí jejich bronzové sochy nadživotní velikostí za plotem bývalého objektu Výkupního podniku ve Mříči - nyní Isover - Orsil. Dohráli svou roku a bezmocně čekají na toho, kdo je vykoupí a odveze si je.

- F. Nejedlý -

© Sdružení Oficiálního informačního systému Český Krumlov, 2000
Počet přístupů na tuto stránku od 20. dubna 2000 : 0