| ARCHIV | 1 / 1999 | 2 / 1999 | 3 / 1999 | 4 / 2000 |
 |
Zpravodaj obecního zastupitelstva Brloh |
Číslo 3 / 1999 |
| ARCHIV | 1 / 1999 | 2 / 1999 | 3 / 1999 | 4 / 2000 |
|
Zpravodaj obecního zastupitelstva Brloh |
Číslo 3 / 1999 |
| Vážení občané . . . |
do minulého Zpravodaje byl vložen leták, informující o úspěchu Brloha v soutěži "Vesnice roku". Zprávu jsme dostali v době, kdy byly Zpravodaje již připraveny k distribuci, a proto podrobnější informace přinášíme ted'.
Soutěž „Vesnice roku" je v podstatě prestižní soutěž pro střední a menši obce, kterou v naší republice rozjel "Spolek pro obnovu venkova". Tento spolek je skupina nadšených lidí převážně z komunální politiky (současní i bývalí zastupitelé a starostové). Spolu s tímto spolkem organizuje soutěž i Svaz měst a obcí a záštitu přebralo Ministerstvo pro místní rozvoj.
Soutěž probíhá ve třech kolech. Okresním, regionálním a celostátním. Přihlásí-li se do okresního kola méně, jak tři obce, okresní kolo se nekoná a obce automaticky postupují do regionálního kola. Vítěz regionálního kola postupuje do celostátního a celostátní vítěz se účastní obdobné soutěže Vesnice roku v Evropě. Pro Vaši informaci uvádím, že v loňském roce získala titul Jihočeská vesnice roku obec Svatý Jan nad Malší, která vyhrála i celostátní kolo a v Evropské soutěži se umístila na třetím místě!
Komise, která objíždí přihlášené vesnice, hodnotí spoustu věcí, jako vzhled a úpravnost obce, práci s územním plánem a Programem obnovy venkova, hospodaření obce, plnění Programu obnovy venkova, spolkovou činnost a řadu dalších kritérii. Čili může být obec sebevýstavnější a s velkými příjmy, ale bez dobré spolkové činnosti nemá šanci se umístit.
Přiznávám se, že v počátcích, kdy jsem se snažil prosadit účast naší obce v této soutěži, sázel jsem na to, že u nás je bohatá spolková činnost. Při svých cestách mám možnost vidět spoustu obcí a vím, že co do výstavnosti a upravenosti patříme k těm lepším, z rozhovorů s jinými starosty vím, že tolik spolků a tolik činnosti je málokde. Ale upřímně řečeno, umístění na druhém místě jsem nečekal.
Podle slov předsedkyně regionální komise, ing. Zemanové, bylo hodnocení na prvních třech místech tak vyrovnané, že jen pravidlo, které praví, že do celostátního kola může postoupit jen jedna obec, je přinutilo, že vítěz je jeden a to obec Sudoměřice u Bechyně (nikoliv u Tábora} a že byla udělena dvě druhá místa a to obci Brloh a obci Častrov na Pelhřimovsku. Obec Brloh navíc získala mimořádné ocenění za pestrý kalendář společenských akcí, které pořádají místní spolky.
Podle mého dojmu, který jsem získal z prezentační výstavky při slavnostním předávání ocenění, byly z dvaceti devíti soutěžících obcí, mezi přibližně sedmi opravdu minimální rozdíly. Byla to především vítězná obec Sudoměřice u Bechyně, dále Brloh a Častrov na druhém místě, Běleč z okresu Tábor na třetím místě, Jiřice z okresu Pelhřimov, které obdržely bílou stuhu za práci s mládeží, Doudleby, které získaly modrou stuhu za společenskou aktivitu a Rynárec z okresu Pelhřimov, který získal mimořádné ocenění za významný rozvoj venkovské pospolitosti.
V souvislosti s tímto umístěním jsem často dostával otázku, jestli za to dostaneme nějaké peníze. Odpovídám, že nikoliv. Pravda, účast a navíc umístění, znamená výhodu při posuzování žádosti o dotaci z Programu obnovy venkova, ale hlavní smysl soutěže je v tom, aby obce, kde nechtějí jenom plakat, jak jde všechno špatně, se mohly setkávat, vyměňovat si zkušenosti a zdravě se hecovat k další činnosti, protože je vždy co dělat a vždy bude nějaký problém, který se sám nevyřeší.
A právě systém hodnocení způsobuje, že dobré umístění je vždy dílem široké skupiny lidí, ať již "tahounů" s nápady, tak nadšenců, kteří jejich nápady pomáhají uskutečňovat, lidí, kteří se starají o své domy, řemeslníků, kteří zajišťují služby v obci. Těm všem patří poděkování.
Libor Lev
| Dobrovolné hasičské hnutí v Čechách |
IX. Pokračování
Činnost dobrovolného hasičského sboru v Brloze
První světová válka zasáhla celou svou krutostí do osudu lidí i národů, nevyhnula se ani obyvatelům obce Brloha. Odchodem záložních vojáků - členů hasičského sboru.na různá bojiště v Evropě, zůstalo na začátku roku 1915 ve sboru celkem 39 členů, převážně věkově starších mužů. Vlivem rostoucích válečných událostí se pozvolna omezovala činnost sboru, výbor sboru se scházel jen v nejnutnějších potřebách. Písemné doklady nejsou téměř žádné, citelně se snížila schopnost sboru zasahovat u požáru a ostatních živelných pohrom.
Zbývající členové výboru sboru si tuto situaci včas uvědomili a správně rozhodli o provedení velkého náboru nových členů, hlavně mladých, od hranice 15. roku věku. Celkem se přihlásilo 25 nových členů, převážně z dříve ustavené jinošské družiny hasičské. Většina těchto patnáctiletých členů zůstala hasičskému sboru věrná až do konce svého života. Mnozí z nich jsou ještě v paměti současné střední a starší generace občanů Brloha.
V matrice členů sboru byli zapsáni následovně: Beneš Jan - čeledín, Borovka František - syn domkáře, Borovka Jan, čp 67 - truhlář, Dudek Vojtěch - čeledín, Hrubeš Jan, syn nájemníka, Jakeš Jan čp 30 - syn rolníka, Jakeš Jan - syn mlynáře, Jakeš Vojtěch - syn rolníka, Jakeš Jan - truhlář, Hošna Adolf - syn domkáře, Hošna Jan - syn rolníka, Hošna Rudolf - syn truhláře, Klement Jan - truhlář, Klement Jan čp 33 - syn rolníka, Máče Adolf - syn výměnkářky, Máče Jan - syn rolníka, Mikeš František - syn rolníka, Mikl František - syn rolníka, Panuš Vojtěch - syn vdovy, Prüher Jan - syn domkáře, Simandl Josef - syn rolníka, Tancer Jan čp -45 - syn rolníka, Tancer Václav čp 12 - syn rolníka, Vacko Matouš - kolářský pomocník a Vacko Václav - kolářský pomocník.
Urychlený výcvik a přípravu nových členů pro zásahovou činnost organizoval a prováděl tehdejší náčelník sboru Ignác Hrubeš. Jak se v průběhu dalších let ukázalo, bylo provedení tohoto masového náboru účelné a užitečné pro další rozvoj dobrovolné hasičské činnosti v Brloze.
Koncem roku 1915 v období vánočních svátků byl povolán na bojiště světové války velitel hasičského sboru Jan Tancer, rolník z čp 46. Citelný nedostatek finančních prostředků nedovolil provedení nákupu potřebných technických součástí pro nové členy po různých jednáních představitelů sboru s obecním úřadem bylo rozhodnuto požádat o finanční pomoc prostřednictvím okresního hejtmanství Jeho Veličenstvo císaře a krále Františka Josefa I., Jeho jasnost knížete Schwarzenberka a ředitelství záložny v Českém Krumlově, a také okresní úřad ve Chvalšinách. Od žádaných obdržel sbor všeho všudy 50,- K, ale Kníže Schwarzenberg a ředitelství záložny poskytly 25,- K a okresní úřad přispěl na povinné pojištění členů sboru.
V polovině roku 1915 rozhodl výbor o provedení fotografování celého sboru. Fotografie byly dvě, jedna se členy sboru ve vycházkových stejnokrojích a s praporem a druhá se stříkačkami v pracovních stejnokrojích jako při cvičení. Obě fotografie byly pořízeny fotografem Vildem z Českých Budějovic na zahradě Josefa Tancera čp. 3. Zápis o této události doslova uvádí: "Byla ta pro sbor důležitá chvíle, neboť mnoho bratrů odešlo za vojenskou povinností a někteří se již nevrátili."
Začátkem roku 1916 začali někteří členové sboru uvažovat o pořízení nové stříkačky čtyřkolové, tažené koňským spřežením. Požadavek většího výkonu čerpadla a rychlejšího přesunu k požáru vycházel ze současného možného nebezpečí vzniku požáru nejen v Brloze, ale i v okolí. Trvalým problémem byly opět finanční prostředky.
Dne 14. září 1916 padl na italském bojišti velitel sboru Jan Tancer. V dochovaném zápisu se uvádí: "Tím ztratil sbor mnoho, bylť tichým, ale upřímným bratrem u hasičského sboru a získal si velké obliby u svých přátel hasičů. Byliť to pro každého i pro sbor hasičský doby kruté, válka neustávala a prohlídkami vojenskými stále hasičů ubývalo měrou velkou, obzvláště u mladých, z nichž zůstal málokdo ušetřen vojenského kabátu."
Součástí výcviku členů sboru k získání fyzické kondice se doporučovaly všeobecné kolektivní vycházky a pochody. Každým rokem provedl sbor několik těchto pochodů, jedním z nich byl výstup na Kleť, dne 24. května 1917. Vše muselo být povoleno c.a.k. okresním hejtmanstvím. Vycházky a pochody byly součástí společenského života a doporučovaly se k lepšení vztahů mezi členy a k zlepšení výkonu každého jednotlivce při jakékoliv zásahové činnosti. Jednou z oblíbených vycházek byla Zásadnice, kde vždy na výletníky čekal některý hostinský s naraženým soudkem. V zápisech se vždy uvádí počty vycházek, ale nikdy se neuvádí cíl cesty a její společenský závěr.
Dne 8. června téhož roku došlo k požáru usedlosti Františka Máčeho v Českých Chalupách. Při bouřce došlo k úderu blesku. V zápisu o této události se uvádí: "poněvadž řádila hrozná bouře a nevědělo se kde vlastně hoří, zúčastnil se sbor v počtu 12 členů pomoci bez stříkačky." Z velmi stručných zápisů z této doby lze vyčíst, že začátkem roku 1918 výbor sboru rozhodl o přemístění sborového praporu od hostinského p. Sigmunda do bytu velitele sboru.
Celé čtyřleté období utlumené činnosti sboru zpětně zaznamenal nově zvolený jednatel Šimon Švarc valnou hromadou dne 8. června 1919.
Po čtyřletém válečném utrpení nadešel dne 28. října 1918 den vyhlášení samostatnosti Československé republiky. Zpráva o této významné události přišla do Brloha druhého dne. Jednatel Šimon Švarc zpětně zaznamenal: „Domy ozdobeny československými prápory a lid odložil práci, aby své radosti mohl poshovět. Není se co divit. Vždyt' už nás viděli Němci podmaněné, poněmčené a potupené, což nemálo dávali na sobě znát." Ještě večer téhož dne se sešli členové sboru, aby se kolektivně poradili jak bude dál. V prvních dnech listopadu 1918 organisoval sbor veřejné finanční sbírky na pomoc vdovám a sirotkům po padlých. Sbírka vynesla několik set korun, vše řídil a organizoval Hynek Hrubeš s mladými členy sboru.
Václav Simandl
| 60 let od mnichovské dohody - vzpomínky Josefa Hošny |
V letošním roce uplynulo 60 let od neblahé mnichovské dohody.
To, jak se dotkl Mnichov naší obce, si připomeňme prostřednictvím vzpomínek Josefa Hošny.
.....Vojáci ustupovali z hranice bez boje a silnicí směrem k Tomšům se trousily zástupy lidí. „Zabírají Sedmichalupy a Jaroně..." slyšel Štěpán povídat na vsi a rozhodl se, že se půjde na to podívat. Když docházel na křižovatku k Tomšům, zatloukali ordneři hraniční kůly po lukách s kopce dolů k lesu a stavěli celnici a závoru přes silnici. Všichni Němci chtěli být v říši. Měli stále snahu posouvat hranici dál do Čech. Tomšák vytrhal hraniční kůly a zatloukl si je před chalupu. "To by bylo, abych nebyl v rajchu!" - On první vyvěsil prapor s hákovým křížem. Četníci měli co dělat, aby udrželi hranici na stanovené linii, ale Tomšák prosadil svou. Celnice se závorou byly posunuty před jeho chalupu.
Štěpán sledoval smutně vytyčování nové hranice a nemohl se smířit s tím, že už si nevyjde do Velkého lesa, na Jaroně, na Kuklvajt, ani do Stržišku na skálu, kde byla ta nádherná borovice. Všechna jeho nejmilejší místa jsou zabraná v rajchu?
Na české straně dohlíželi u závory dva četníci a strážník a za závorou stáli dva ordneři a rakouský finančník v brigadýrce: "Děte domů! A nedělejte tady hloupou provokaci!" rozkřikl se na lidi břichatý strážník v černé přilbě. Obrátili se k domovu. Viděli, že to nemá cenu. "Nač tady stát?" řekl si i Štěpán, "tady už se nedá vůbec nic zachránit..." Jen jedna žena ze zástupu se ještě otočila a zahrozila strážníkovi k závoře pěstí: "Kdoví, esli taky nemá na prdeli vypálenej hákovej kříž!" vykřikla.
Ordneři přecházeli do Čech, jak jim bylo libo, a měli stále snahu hranici měnit. Dokonce i Třešňová, celá česká obec, byla týden v říši. Nové hranice byly vytyčené, ale Postl na vojně nevěděl, že i jeho chalupa je v rajchu.
Nacvičovali pořadové. Voják nesmí mít na vojně dlouhou chvíli. To věděl ....Nosil kulomet za kliku bez řemenu a při otočení zavadil o souseda: „Postl, vy to držíte jako kočárek!" vyjel si poručík na něho. "Já se tady s tím tahám ... ani řemen mi nedali..." rozmáchl se vzteky kulometem proti němu, ale co se nestalo? Zůstala mu v ruce hlaveň a ostatní spadlo na zem. "Měl bych vás dát zavřít....! To je z vaší strany vzpoura... !" spustil na něho poručík hrůzu "ale dnes? seberou nám stejně všechno... !"
Večer za ním přišel velitel roty a řekl mu: "Máte to dobrý ... jste ze zabraného území ... jděte domů a budete rukovat do německý armády ... !" "To tedy ne!" myslel si "pěkný překvapení! Nadporučík byl Němec?"
Cestou zacházel do Loučeje za Boženou. Přišel tam v noci. Ticho. - Nikde ani noha. Podíval se oknem dovnitř a viděl stát u zdi pušku a vysoký boty. "Co to je?" řekl si, "jsou už i tady Němci?" - A potom zaslechl kroky a vyšel voják: "Co tady děláš?!" vykřikl, "ty jsi zběh! - hned jdi zpátky!" - Ukázal mu papíry a potom ho voják pustil.
Zůstal u Boženy do rána. Povídali o tom, že byl Hitler v Krumlově a na Kleti .... Ráno šel domů. Cestou uviděl dva finančníky. Padlo několik výstřelů a kdosi utíkal! Dal se taky do běhu a oni se pustili za ním. Zůstal stát. „Co utíkáte'" dali se do něho. Ukázal jim doklady. U Zásadnice vyběhli na něho vojáci ... a dole pod kopcem potkal Cimrsepla: "Člověk by se bál udělat krok," řekl mu ... a víc ani slovo ... a ještě toho večera pro něho přišli.
Seděli u Šenkýřů v hospodě. Byli tam dva Rakušáci (financi), Reininger, Šenkýř, Kocimpaur i ostatní i němci z okolí, pili víno a zpívali písničku o faráři a kuchařce. Věděl, proč pro něho přišli. Pro tu rvačku s Reiningerem vedle Zwiefelhoferů na jaře.
Měl strach, byla jich plná hospoda a pili, někteří byli opilí, mohli ho třebas i zastřelit a co by se stalo? Nic. Jaroně jsou v rajchu a Hitler je jejich pánbů, říkají: "jeden bůh na nebi a jeden na zemi a ten na zemi je Hitler!" Strach mu velel: pozdrav, jak to mají rádi: ..Hajl Hitla!" řekl. ..To nám neříkej! Ty to říkat nemusíš!" obořil se na něho Šenkýř. "Jen pojď dál!" usmíval se Reininger a podal mu židli a posadil ho doprostřed šenkovny a hned ho chytil za kravatu a zacloumal s ním, až se mu kravata otočila dozadu a zůstala mu viset na zádech.
Fackovali ho a při tom pili. Seděl tam i Cimrseplů Sepp, jeho kamarád z dětství, ten se toho nezúčastnil, ale taky se ho nezastal. To ho mrzelo. Chlap skoro dva metry, ale charakter má mizernej, to poznal v tu chvíli; a jak ho měl ještě před rokem rád. Také Rakušáci jen přihlíželi, ale přece jen se snažili mu pomoci: "Tu pist ganc wundrbár Purš!" řekl jeden z nich, ale Kocimpaur se napil, plivl Postlovi víno do obličeje a dodal: „Tu pist pémiše Sau!" - Nic ho tak nemrzelo jako to, že se i jeho táta musel na to dívat. A nebýt táty a těch Rakušáků a hlavně toho jednoho, Engelmann se jmenoval, bylo by to asi s ním špatně dopadlo. A tak ho jen na noc zavřeli a ráno ho odvezli do Krumlova a zavřeli ho ještě s několika jinými na zámku. Nebýt táty a těch Rakušáků, byli by ho asi zastřelili.
Myslí s obavami na budoucnost. Měl takové tušení, že tím pro něho ještě všechno neskončilo. Budou se mu rnstít dál. Není krásnějšího místa nad Jaroně, ale musí odtud. Nikde není na jaře tak krásně jako u nás. Proto se také to místo jmenuje Jaronín: Když rozkvetou na kopcích podle silnic třešně - a zazáří na lukách pampelišky - a ze všech stran se ozvou v lesích kukačky - není krásnější místo. - A když v létě zavoní květem lípy a v jejich korunách zabzučí včely, je radost posedět v trávě. Ale nejkrásněji je u nás v ten čas na počátku léta, když zrají třešně. Potůček bublá podél cesty s kopce dolů žlabem - z koryta do koryta - v sadě se pasou husy a bílé štíty chalup jako navlečené v řadě na šňůře září v slunci jako náhrdelník. A hned nad chalupou pod masívem lesa u bílé kaple se zelená obrovská lípa. - A přímo od stolu z kuchyně má nádherný rozhled do údolí k Cimrseplům - i na hřebeny lesů naproti.
Není krásnějšího místa, ale musí odtud. Chtěl vyměnit chalupu s nějakým Němcem z Vodic, už měl všechno vyřízené, ale ten Němec mu vzkázal, že to nemá cenu, že bude stejně všechno v říši! Nechtěl tomu věřit, ale brzy poznal, že ten Němec hodně věděl.
Vzal si Boženu z Loučeje. Když po svatbě stěhoval z Loučeje Boženin nábytek, nechtěli ho ordneři na celnici u Tomšů pustit na Jaroně. Stál před závorou s potahem, nábytek na voze a oni se mu smáli. Opakovali stále totéž: "Ich kann nicht dafür .... aber wirklich... man kann nicht... !" Chtěli ho potrápit, úmyslně dělali drahoty. Správně tušil, že na něho nezapomněli. Co ho ještě čeká?
Ruda a Sepp také dělali ordnery na hranicích, ale jen krátký čas se měli těšit z toho, že jsou v rajchu. Nesešel se ani rok s rokem a oba byli na frontě a Postl byl na práci v říši - v Düsseldorfu.. ..
... Ruda měl ve čtyřiačtyřicátém roce padnout na polsko-československých hranicích a Sepp měl prožít konec války na západní frontě a v anglickém zajetí. Zůstal v Německu a až do smrti toužil po tom prožít začátkem července v čas třešní, alespoň týden na Jaroních s Postlem. Ačkoliv několikrát prohlásil a v dopise napsal, "že by na Jaroních nechtěl ani umřít..." přece jen se přijel za pětatřicet let po válce na Jaroně - na děti podívat. Chtěl mluvit s Postlem, ale ten se mu vyhnul. Snad proto, že má v Čechách syna a dceru, si mohl v duchu klást otázku: "Jsem Čech? anebo Němec? - i když navenek vystupoval jako Němec - matku měl Češku a otce Němce a také jeho děti a vnuci jsou Češi.
Když v Německu umíral, měl na smrtelné posteli říci: „Já nejsem Němec, já jsem Čech.
| Vánoce už klepou na dveře |
a Vy přemýšlíte, jak ještě zútulnit a provonět domov ?
Nabízím Vám starý vyzkoušený recept na perníky či perníkové ozdoby:
1 kg hladké mouky, 10 dkg tuku (Hera,Rama), 30 dkg práškového cukru, 20 dkg medu, 6 celých vajec, 2 dkg jedlé sody, 1 vrchovatá lžíce perníkověho koření (badyán, skořice, hřebíček, anýz, nové koření)
Utřeme cukr, tuk, vejce, med, koření a jedlou sodu, přidáme mouku, promícháme a necháme přiklopené odležet 1-2 dny. Pečeme asi 8 minut při 170°C/menší tvary méně/. U ozdob, které chceme zavěsit, nezapomeneme vypíchnout dírku pro mašličku. ještě horké potíráme žloutkem zředěným mlékem.
Studené zdobíme polevou:
15 dkg prášk. cukru, 1 bílek, 3 kapky octa, 1 lžíce solamylu
Důkladně utřít (případně zředit bílkem nebo zahustit cukrem). Zdobíme papírovým kornoutkem nebo igelitovým sáčkem. Komu se nebude dařit "malování" polevou, může perníčky potřít čokoládou, do které ihned udělá polevou jen vlnovku a poté přejede párátkem (udělá jakoby čárku). Necháme zaschnout
Krásné vánoce prožité v klidu a pohodě Vám všem přeje
Marta Tomanová
| Společenská kronika |
Narodili se noví občánci:
| INFORMACE, KTERÉ OBEC BRLOH ZVEŘEJŇUJE na základě §5 odst.1 zákona č. 106/ 1999 Sb., o veřejném přístupu k informacím |
Můžete nalézt na Veřejné desce obce Brloh.
| Zpravodaj vydává Obecní úřad Brloh, Internetová verze: Mgr. Jan Kříž - JaKrSOFT, Sdružení Oficiálního informačního systému Český Krumlov, Ipex a. s.. |