Život uvnitř vyšebrodského cisterciáckého kláštera (nazývaného latinsky Altum Vadum) se přísně řídil regulemi řádu z roku 1334. Cisterciácký řád na území českého království požíval ochrany papeže, desátky neodváděl biskupovi, ale přímo papeži a podřízenost kláštera byla pouze řádu, tedy „otci“ ve Wilheringu. Do klášterního noviciátu vstupovali chlapci zhruba ve čtrnácti letech. Přísně byl vyžadován manželský původ noviců a přihlíželo se k tomu, aby novic uměl zpívat a číst. Regule určovala, že novicové „budou státi v kápi bez požehnání, pokud se zpaměti nenaučí celému žaltáři“. Novicové se věnovali jen modlitbě, zbožnému rozjímání a hodinkám. Tedy pouze duchovnímu životu. Název konvrš vznikl z latinského „flatres conversi“. Jiné jejich pojmenování bylo „fratres barbati“, protože všichni nosili vousy. Konvršové měli stejné výsady jako mniši kněží, ale především se věnovali polní a jiné ruční práci. Jejich noviciát měl zjistit jejich vlohy k tělesné práci. Pracovali od časného rána až do noci v naprostém mlčení a při skrovné stravě. Teprve když zestárli, byli v klášteře zahrnováni úctou spolubratří a v klidu zde dokonali svůj život.
Refektářem se nazývala společná klášterní jídelna. Tato místnost sloužila konventu a byla umístěna hned vedle kuchyně kvůli snadnému dodávání jídla. Jiný, menší refektář, se používal v zimě, aby mohl být snadněji vytápěn. Konvent (mniši) se svolával do refektáře zvoněním. Každý mnich se postavil za svoji židli a na pokyn převora, což byl „nadřízený“ mnichů, zasedl. Při jídle obsluhovali dva bratři - a vždy se k jídlu předčítalo. Předčítání u stolu bylo úkolem lektorů a ve vyšebrodském klášteře se předčítaly traktáty svatého Bernarda, které jsou bohaté na mystická místa i na poučení o řeholním životě. Jídlo začínalo vzpomínkou na chudé a končilo schováním zbytků pro chudé. Stůl se sklízel v přítomnosti konventu. Kuchař nejdříve posbíral nože a potom korbelky, přikryl zbytek chleba a po pokynu převora a modlitbě se šlo ve dvojicích do kostela za zpěvu „Miserere“. Nejprve šli mladí, uprostřed převor a za ním starší bratři.
Nejčastější stravou byla kaše, chléb a občas vejce. Během celého roku nebyl ani jediný den, kdy by se ve vyšebrodském klášteře podávalo maso. Pouze šestnáctkrát do roka, o církevních svátcích, bylo přesně určené přilepšení, kterému se říkalo pitance. Tak například na svátek svatého Benedikta dostával konvent fíky, pečivo a víno. Na Zvěstování Panny Marie štiku, vejce, mandle, pečivo a dvakrát víno. V postě dostávali bratři v konventu herynka. Pilo se pivo z vlastního pivovaru, který je ve vyšebrodském klášteře připomínán již v roce 1380. Čtyřikrát ročně, v únoru, v dubnu, v červnu kolem svátku Jana Křtitele a v září byla všem mnichům v klášteře prováděna minuce. Znamenala léčivé pouštění krve žilou, které bylo prováděno v ohřívárně. Na minuci byly vyhrazeny tři dny. První den dostávali mniši kromě obyčejného chleba na přilepšenou ještě půl libry bílého chleba a pro osvěžení mistum, což bylo víno s vodou. Byl-li někdo minucí hodně zeslaben, ukrojili mu v refektáři chleba navíc.
Dormitář byla společná ložnice konventu. Lůžka byla postavena vedle sebe, měla slamník, jednu lehčí a jednu silnější přikrývku a polštář. U mnichů byly pokrývky vlněné a u konvršů z kožešiny. Při svlékání a oblékání nesmělo být ukázáno holé tělo. Když bylo v místnosti velké horko, bylo možno odhalit nohy po kolena, hlavu a ramena. Do dormitáře vstupovali všichni bratři společně po západu slunce a odcházeli ještě před jeho východem. V dormitáři bylo nutno zachovat přísné mlčení, které se podle regulí smělo porušit pouze „při hašení ohně nebo zahánění zlodějů“. Přísně se zakazovalo dívat se po druhých, i když leželi, stejně tak i jakékoliv rušení nočního klidu.
S dormitářem souvisí i umývání. Podle regulí nebylo umývání povinné. Když se ráno zazvonilo ke vstávání, mohl si každý umýt ruce, ale jenom když chtěl. Zato se předepisovalo umývání nohou, a to každou sobotu večer. Zde však regule nařizovala, aby se bratři varovali „smíchu a jiným lehkostem“. Hlavní zásadou dormitáře bylo odstranit všechno, co by snad mohlo být nebezpečné duši. Předpisy pro oděv a obuv ve vyšebrodském klášteře odpovídaly řeholním ideálům chudoby a pokory. Ošacování konventu patřilo k největším výdajům kláštera, a proto bylo šatstvu věnována zvláštní pozornost. Oděvy měl na starosti bratr, který byl nazýván „camerarius“. Dohlížel na šití šatů, na zásoby sukna a vedl přesný seznam a účty. Přijímal na opatrování letní nebo zimní šaty při změně ročního počasí. Další bratr, nazývaný „vestiarius“, ručil za bezvadné zhotovení šatu a byl představeným krejčím a tkalcům.
V čele klášterní tkalcovny konvršů stál mnich magistr. Na zimu předpisovala klášterní regule huňatou kuklu, na léto stačila stará kukla. Když byl mnich vyslán na cestu, dostal od vestiaria kalhoty, které při návratu zase odevzdal, a sice vyprané. Mniši měli bílý talár a černý škalpulíř, který chránil talár před umazáním při práci. Kuklu a škalpulíř mohli odložit pouze písaři, kuchaři a bratři v klášterní nemocnici. Košile směli nosit pouze klášterní bratři kováři a regule předpisovala, aby košile byla černá a těsně k tělu přiléhající. Na cestách měl opat i mniši zcela prostý plášť. Jinou důležitou částí oděvu byla obuv. V klášteře se vydělávala pro vlastní potřebu kůže a cisterciáci nosívali obuv zvanou „botas“, která sahala až po kotníky. Mniši dostávali tuto obuv jednou ročně, konvrši pak dostávali pouze obuv obnošenou od mnichů.
Cisterciácké předpisy přísně dbaly na to, aby se každému nemocnému bratrovi dostalo léčení, a tak brzo po vzniku kláštera vznikla i klášterní nemocnice s oddělením mnichů a konvršů. Konvršové měli mírnější řeholní předpisy, s lepší, vydatnější stravou. Předpisy zmírňovaly zejména požadavek mlčení. Nemocní směli mluvit se svým ošetřovatelem, který byl nazýván „infinmárin“, kdykoliv potřebovali, ale šeptem. Nemocní měli úlevu v chóru, neboť se mohli modlit v nemocnici. Kromě toho nemocní, kteří měli potíže s klekáním, nemuseli klekat na obě nohy. Další úlevou nemocných byly mírnější předpisy při stravování, kde bylo výjimečně povoleno i maso. Tuto výjimku povoloval vždy jen opat. Nemocný měl dostat všechno, co potřeboval ke svému uzdravení.
(fs)
Další informace :
Historie regionu Vyšebrodsko
Klášter Vyšší Brod
Církevní dějiny v regionu Český Krumlov
Klášterní lékárna ve Vyšším Brodě
Kapitulní síň vyšebrodského kláštera
