Pestrost přírodních podmínek nedovoluje popsat faunu Českokrumlovska v nějaké "zprůměrované podobě". Bude lepší pojednat zvlášť území tří nejvýraznějších oblastí - Šumavy, Blanského lesa a Novohradských hor.
Fauna Šumavy je faunou největšího lesního komplexu v Čechách a je tedy charakterizována především lesními druhy. Dnešní stav šumavské zvířeny není výsledkem nějakých zvláštností této oblasti, ale důsledkem prostého faktu, že se zde zachovala více než jinde původní evropská fauna středních horských poloh.
Formování lesa a vytváření přirozené lesní pásmovitosti začalo na Šumavě v době poledové asi před 8 000 lety a tento rozvoj lesní vegetace podmínil také rozvoj živočišných druhů vázaných na les. Kromě nich zde své místo našly i druhy, které po odeznění glaciálu ustupovaly na sever a na některých vhodných typech lokalit (rašeliniště, sutě, apod.) objevily vhodné existenční podmínky podobné severské tajze nebo lesotundře; říká se jim glaciální relikty a patří k nim např. vážka Aeschna subarctica, můra Anarta cordigera, žluťásek borůvkový (Colias palaeno), střevlíci rodu Nebria a Trechus, ale také známější tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), linduška luční (Anthus pratensis), myšivka horská (Sicista betulina) a další.
K podstatným změnám původního vegetačního krytu, a tím i k zásadním změnám druhového složení, živočichů došlo v souvislosti s kolonizací Šumavy. Do krajiny se dostávají nové prvky (pole, louky, cesty, lidská sídla, rybníky), což umožnilo existenci nových druhů, do té doby na Šumavě neznámých (bělásek zelný, babočka kopřivová, osenice polní, vrabec domácí, koroptev polní, hraboš polní, netopýr velký, aj.). Některé druhy člověk úmyslně introdukoval (pstruh duhový, muflon), některé naopak postupně vyhubil (poslední medvěd byl zastřelen v roce 1856, poslední vlk 1874, rys v roce 1890, poslední kočka divoká začátkem 20. století). Trvalé snižování populační hustoty je možné pozorovat u mnoha dalších druhů - např. perlorodka říční, tři druhy raků, většina denních motýlů, většina brouků (tesaříci, střevlíci rodu Carabus), tetřevi atd., atd. V poslední době došlo k pokusům o reintrodukci kočky divoké (1972 - neúspěšně) a rysa (1982 - úspěšně). Relativně novým zvířetem na Šumavě je los evropský (Alces alces), kterému se zalíbilo především ve Svatotomášském pohoří. Na Šumavě se samozřejmě daří mnoha dalším druhům typickým pro lesní prostředí (jelení a srnčí zvěř, prase divoké, liška, kuna lesní, jezevec, datlovití ptáci, sovy, atd.).
Uveďme některé z pozoruhodných druhů jednotlivých společenstev. V klimaxových smrčinách žije na rozvolněných místech motýl okáč rudopásný (Erebia euryale), boreoalpinní osenice Anomogyna speciosa, typičtí jsou tesaříci kozlíček smrkový (Monochamus sutor) a kozlíček hvozdník (Monochamus sartor), střevlíci rodu Trechus a další. Fauna obratlovců je ve srovnání se smíšeným lesem chudší. Zajímaví jsou především někteří ptáci: datlík tříprstý (Picoides tridactylus), sova kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), pěvci ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), kos horský (Turdus torquatus), křivka obecná (Loxia curvirostra), králíček obecný i ohnivý (Regulus regulus, R. ignicapillus) atd. Ze savců se zde vyskytují druhy obecně rozšířené, např. myšice lesní (Apodemus flavicollis) či kuna lesní (Martes martes). Na rašeliništích a podmáčených smrčinách se setkáme se severskými vážkami rodu Aeschna a Leucorrhina, s chrostíkem Hagenella clathrata, z ploštic je zajímavá vodní znakoplavka Notonecta reuteri. Nejtypičtějšími motýly jsou asi žluťásek borůvkový (Colias palaeno), perleťovec severní (Boloria aquilonaris), modrásek stříbroskvrnný (Vacciniina optilete) a můry Anarta cordigera a Eugraphe subrosea. Travařík Pediasia truncatella je pozoruhodný tím, že jeho nejbližší populace obývají lesotundru severní Evropy, Sibiře a Kanady. Z brouků je nejznámější velký střevlík Carabus menetriesii. Z pavouků je třeba uvést severské slíďáky rodu Pardosa a Gnaphosa, kteří nevytvářejí sítě, ale loví přímo na povrchu rašelinných polštářů. Krásné jsou mouchy pestřenky rodu Sericomyia. Z obratlovců jsou asi nejpopulárnější zmije obecná (Vipera berus), která zde mívá často velmi tmavé zbarvení; její potravou bývá hojná ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). Z ptáků je jistě nejnápadnější tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), často se vyskytuje čečetka zimní (Carduelis flammea) a linduška luční (Anthus pratensis). V době zrání brusinek, vlochyně, klikvy a šišek borovice blatky se ovšem na rašeliništi setkáme s mnoha dalšími druhy z okolních biotopů. Typickým savcem rašelinišť se dá nazvat snad jen myšivka horská (Sicista betulina), ostatní druhy se zde vyskytují jen příležitostně. Sutě a skalní stěny hostí rovněž zajímavou faunu. Především bezobratlí představují druhy boreoalpinního rozšíření; např. střevlíčci Nebria castanea nebo Trechus alpinus, můra Paradiarsia sobrina, píďalky Gnophos sordaria, Hydriomena ruberata aj. Typickým ptákem skalních stěn je sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který se po zničení posledního známého hnízda na Stožci snad opět začíná vracet na svá původní stanoviště. Stále se poměrně hojně vyskytuje naše největší sova výr velký (Bubo bubo). Skalnatý terén vyhovuje i některým savcům, např. plchovi zahradnímu (Eliomys quercinus). Hojná je zde i liška a jezevec. Horské louky jsou domovem mnoha druhů hmyzu, především motýlů. Okáče rodů Erebia a Coenonympha, perleťovce rodu Brenthis, ohniváčky rodů Lycaena a Heodes a další zde zastihneme ve dne, v noci pak třeba můry Chersotis cuprea nebo Dasypolia templi. Z obratlovců jsou zajímaví především někteří ptáci; např. bekasina otavní (Gallinago gallinago), která hnízdí na vlhčích šumavských lukách, a chřástal polní (Crex crex), jehož nezaměnitelný hlas snadno uslyšíte, ale spatřit samotného ptáka se vám asi nepodaří. Na nekosených lukách je častý bramborníček hnědý (Saxicola rubetra). Ze savců je tu domovem vzácně rejsec černý (Neomys anomalus), častěji hraboš mokřadní (Microtus agrestis) nebo myška drobná (Micromys minutus). Na louky se samozřejmě chodí pást všichni lesní kopytníci. Šumavské vody jsou stále relativně čisté. V minulosti byl poměrně hojný losos obecný, ale nadměrný odlov a hlavně stavba přehrad mu znemožnily táhnout na svá původní trdliště v mnoha tocích Šumavy. Poslední lososi zde byli pozorováni ve 30. letech tohoto století. Indikátorem čistoty vod je číhalka pospolitá (Atherix ibis), moucha se zajímavým vývojem (mrtvá těla vykladených samiček slouží za potravu právě narozeným larvičkám). Z vodního hmyzu jsou zde stále dosti početné populace horských jepic, pošvatek a chrostíků. Z korýšů je nejohroženější rak kamenáč (Astacus torrentium), stejně ohrožená je perlorodka říční (Margaritana margaritifera) a mihule potoční (Lampetra planeri). Z ryb najdeme ve zmenšujících se populacích pstruha potočního (Salmo trutta m.fario) a lipana podhorního (Thymallus thymallus). Na některé potoky přilétá ze starých smíšených lesů lovit čáp černý (Ciconia nigra), pod vodou běhá pěvec skorec vodní (Cinclus cinclus), v okolí vzácně hnízdí hýl rudý (Carpodacus erythrinus) a hojně se vyskytuje žlutý konipas horský (Motacilla cinerea). Ze savců provázejících vodní toky byl v 18.století vyhuben bobr a z neznámých důvodů zmizel norek evropský. Naproti tomu se na vhodných místech udržela v silných populacích vydra říční (Lutra lutra).
 |
 |
Fauna Blanského lesa byla původně faunou středoevropských listnatých lesů stupně bukového (na většině území) a dubového (v části Křemžské kotliny). Protože však zejména v posledních 200 letech byla část území odlesněna a v některých zbývajících lesích podstatně změněna druhová skladba (na kulturní lesy s převahou smrku), přizpůsobila se těmto změnám přírodního prostředí i zvířena. Původní fauna smíšených lesů byla částečně potlačena a na její místo pronikly druhy vázané na kulturní bezlesí a na jehličnatý les. Tak vznikla zajímavá a pestrá mozaika, které stále dominuje fauna lesní (60 % oblasti je zalesněno), v níž se však vyskytuje relativně velké množství druhů vázaných na různá nelesní stanoviště (lesostepi na vápencích, mokřady, vodní toky a plochy, obdělávaná pole, luční porosty, rozptýlená zeleň, atd.). Z horského komplexu Šumavy se navíc rozšířily i některé boreoalpinní druhy (kulíšek nejmenší, sýc rousný, datlík tříprstý, ořešník kropenatý, jeřábek lesní aj.), takže výsledkem je, že na území Blanského lesa bylo zjištěno asi 115 druhů hnízdících ptáků, kolem 50 druhů savců, 6 druhů plazů, 9 druhů obojživelníků, asi 15 druhů kruhoústých a ryb a nepřeberné množství taxonů bezobratlých (bohatá je především fauna měkkýšů a hmyzu).
K nejcennějším územím Blanského lesa patří smíšené horské a podhorské lesy (fytocenózy květnatých bučin). Protože tyto porosty jsou blízké původním poměrům, odpovídá tomu i složení fauny; tvoří ji jednak obecně rozšířené druhy: norník rudý (Clethrionomys glareolus), myšice lesní a křovinná (Apodemus flavicollis, A. sylvaticus), rejsek obecný a malý (Sorex araneus, S. minutus) aj., z velkých savců kuna lesní a skalní (Martes martes, M. foina), jezevec lesní (Meles meles), liška obecná (Vulpes vulpes), prase divoké (Sus scrofa), jelen evropský (Cervus elaphus), srnec (Capreolus capreolus), v roce 1978 introdukovaný muflon (Ovis musimon) a ze Šumavy se rozšiřující reintrodukovaný rys ostrovid (Lynx lynx), z ptáků pěnkava obecná (Fringilla coelebs), brhlík lesní (Sitta europaea), sýkora koňadra a babka (Parus major, P. palustris), červenka obecná (Erithacus rubecula), střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), kos černý (Turdus merula) aj., jednak druhy, pro něž je (pokud možno starý) bukový les striktní podmínkou existence: holub doupňák (Columba oenas), lejsek černohlavý a malý (Ficedula hypoleuca, F. parva) aj. Poměrně hojná je v Blanském lese tajgová sova sýc rousný (Aegolius funereus), zajímavý je i výskyt rejska horského (Sorex alpinus) v sutích Ptačí stěny. Vazba na bukové porosty je ještě zřetelnější u entomofauny (např. roháčci z čeledi Lucanidae), raritou je střevlík Carabus irregularis. Bohaté je i společenstvo měkkýšů, z mnoha pozoruhodných druhů jmenujme aspoň východoalpský teplomilný druh Aegipis verticillus.
Kulturní lesy s převahou smrku jsou na území CHKO Blanský les plošně nejrozšířenější. Jejich fauna obsahuje mnoho druhů jmenovaných v předešlé kategorii, ale prosazují se další druhy, více vázané na jiný typ porostu a na jehličnany - z ptáků např. sýkora uhelníček a parukářka (Parus ater, P. cristatus), králíček obecný (Regulus regulus), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), pěvuška modrá (Prunella modularis), šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris), aj., z obyvatel smrkových porostů především čížek lesní (Carduelis spinus), křivka obecná (Loxia curvirostra), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) a jeřábek lesní (Tetrastes bonasia). Z velkých savců se vyskytují všichni uvedení v předchozí kategorii, z malých je možno zdůraznit hraboše mokřadního (Microtus agrestis).
Lesostepní formace na vápencích jsou unikátními stanovišti na jižním úpatí Kletě, většinou chráněnými v NPR Vyšenské kopce. Jedinečná je zejména fauna bezobratlých, protože se zde kromě obecně rozšířených druhů vyskytují také druhy stepní a lesostepní (původem z Podunají) i horské a podhorské (podmíněné blízkostí Šumavy a Alp). Z nejvýznačnějších stepních prvků lze jmenovat např. měkkýše Chondrula tridens a Helicella obvia, z motýlů žluťáska Colias australis. Zajímavý je výskyt obou našich otakárků - fenyklového i ovocného (Papilio machaon, P. podalirius). Z montánních druhů je pozoruhodná můra Chersotis cuprea, Amathes collina a mnohé další. O bohatosti lokality svědčí třeba to, že jen ploštic (řád Heteroptera) je zde více než 70 druhů.
